Sociologové definují město jako ekonomické a politické centrum se specifickou urbánní kulturou. A Walter Benjamin v této souvislosti hovoří o dvou typech městských obyvatel: Prvnímu říká flanér, který si město užívá a pozoruje ho jako nekonečné divadelní představení a záleží mu na tom, aby bylo co nejlepší.

Druhému typu říká muž zástupu. To je člověk, který při pohybu městem sleduje jen vlastní cíle a v podstatě nevnímá kolemjdoucí. Na smyslové podněty města nereaguje, přehlíží je a je soustředěn jen na sebe: není schopen zpětné vazby mezi chováním a prostředím, což je dle psychiatrů příznak stupidity. Jinými slovy městská kultura takového člověka nezajímá. Sleduje-li to, co se právě na pražské radnici děje, zdá se, že představitelé dvou velkých politických stran, kteří dnes sedí na magistrátě, patří z větší části do druhé skupiny: jsou to muži zástupu, kteří rezignovali na politiku.

Spory se nevedou o koncepci města, která je důležitá pro občany a z které by teprve měly vyplynout všechny ostatní kroky, ale o odkup minoritního podílu v Pražských službách, plánovaný odkup Pražské plynárenské, o finance na tunel Blanka či o dvoumiliardovou investici do Kongresového centra na Pankráci a o osud pražských nemocnic. Z těchto peněz totiž žijí lobbisté, politici i politické strany, a to je hlavní důvod, proč je i rozvoj města tak chaotický, proč třeba nemáme dodnes dokončený obchvat města, který by mu nejvíce ulehčil.