Jiří Gruša byl pro mě hlavně kamarád z Bonnu, kde jsme k sobě měli deset let blízko. Kromě důležitého románu Dotazník byl svým vnitřním ustrojením esejista, v tom starém a původním vý znamu, jak esej vymyslel Michel Montaigne v roce 1580. Měl rád definici M.Hamburgera, který napsal asi toto: Esej je procházka pro potěšení, ne obchodní cesta. Když se hovoří o eseji, může se jednat jen o procházku na daném poli bez úmyslu ho vyměřovat. Na tomto poli se nebude orat, nebude se sít. Má zůstat loukou, neobdělaným kouskem země. Jeden z procházejících se zajímá o květy, druhý o vyhlídku, třetí hledá hmyz. I honění motýlů je dovolené. Vůbec všechno je dovolené, kromě úmyslů vyměřovače, rolníka či spekulanta... Esej nemá formu, je to hra, která si vždycky znovu vytváří nová pravidla.

Jirka Gruša jako literát a esejista byl odborník na stopy slov, které hledal na louce pod přehršlí frází a klišé a snažil se je vykládat. Pátral po jejich původních významech. V hlavě mě zní jeho věčné meditování nad slovem vina z eseje Asymetrie sousedství, jehož významu se jako československý a později český velvyslanec v Bonnu po roce 1989 nemohl z obou stran vyhnout. A jako literát dvojnásobně ne: Politika pro něj nefungovala jako ulita, ale naopak se snažil její masku vždy rozbít, nebo alespoň nahlédnout za ní: nasvítit to, co mělo být zapomenuto či zamaskováno, ač nás to dodnes tíží.

O češtině v této souvislosti moc dobře věděl, že ta stejně jako latina, rozlišuje mezi morální vinou (culpa) a právní (dluh/debet). V české verzi otčenáše se Čech nemodlí "et dimitte nobis debita nostra", nýbrž "odpusť nám naše viny (culpae)". To věc komplikuje. Neboť Češi nechápou pod pojmem "vina" automaticky "dluh". A politické konstrukce jako "vyhnání" a "odsun" se pohybují v oblasti debetu. "Vina/culpa" se tím vždycky připisuje tomu druhému. A to je samozřejmě problém, s kterým se těžko vstupuje do jakéhokoliv spolku a o to hůře do staré Evropy, jejíž židovsko-křesťanské kořeny jsou podle Talmudu víc jak pět tisíc let staré.