Karel Hvížďala: O konci společnosti

08.12.2013 7:27 | Zprávy

O konci společnosti – toto slovní spojení poprvé použila Margaret Thatcherová v osmdesátých letech minulého století, ale nikdo ji tenkrát nevěřil: Nebrali jsme ji vážně. Na její slova dochází až v tomto století. Jenže, jak napsal chorvatský teoretik kultury Boris Buden, její slova měla performativní sílu a znamenala v podstatě toto: „Úspěšně jsem demontovala sociální stát, vystrnadila jsem odbory a jiné podobné pospolitosti z politiky. Tak kde je ta vaše společnost?“

Karel Hvížďala: O konci společnosti
Foto: Hans Štembera
Popisek: Spisovatel a publicista Karel Hvížďala

Navíc profesionální válečníci nahradili tradiční armádu rekrutů, která plnila socializační roli a strany se začaly sobě tak přibližovat, že je to marginalizovalo. Za poslední desetiletí ztratily většinou polovinu členstva. A tam, kde odbory ještě fungují, nehájí většinou zájmy své třídy, ale pouze již těch, kteří jsou zaměstnaní. Sociální stát se opíral o tovární dělníky a ti zmizeli.  

To vše má za následek, že bolest se individualizovala. Sdílená bolest, která vládla ve fungující společnosti, se vytratila. Průmyslová práce se v naší civilizaci ocitla na okraji. Už nemůžeme říci, že společnost, nebo její jasně vymezená část trpí. Společnost již nevnímáme v existenciálním smyslu. Revoluce étosu, která chvíli u nás zavládla po roce 1989, se rychle proměnila v revoluci individuálních zájmů, jak to přesně pojmenovala Margaret Thatcherová.  

Někteří sociologové tvrdí, že společnost funguje jen na základě haló efektu. Když zvoláte: „Hej ty!“, měl by se ten druhý otočit. Tímto gestem stvrzuje, že sám sebe chápe jako subjekt nějako pospolitosti, která přijala jisté ideje. Když dnes někdo zvolá: Hej ty!“, skoro nikdo se neotočí, protože všichni prožíváme bolesti a strasti individuálně a víme, že se na nikoho nemůžeme spolehnout.  

Na naší společnost, ale i na celou evropskou společnost, se podle Louise Althussera, francouzského levicového filozofa, už nelze dívat jako na nějaký subjekt. Ještě tu sice jsou stále se zmenšující strany, ale i rodiny se rozpadají. Ve společnosti začínají převažovat místo párů singlové, tedy jednotlivci, kteří odmítají mít odpovědnost za jiné, a to přesto, že by právě oni měli tuto odpovědnost pěstovat v celé naší civilizaci.  

To je možná ten největší paradox dneška: Právě tato ryze individualistická a sobecká generace řídí Evropu, která se snaží sjednotit, a tím bourá poslední kotvu, kterou jsme měli: národní či spíše státní identitu.  

Máme-li ale mít společné zájmy, musíme nejdříve vědět, ke komu se vztahují. Slogan: „Kdo neskáče, není Čech“ ukazuje, že jsme svou identitu ztratili. Pokusit se ji nalézt je možné jen v genetickém kódu dějin, a rozhodně ne v aktualitách.  

Současně evropský sociální stát skončil, ale vlády se to bojí občanům říct, stále slibují voličům dárky, místo aby je stimulovaly k výkonu. Samy ze sebe dělají Santa Clause a z lidí pasivní příjemce: Tím rozpad společnosti urychlují. Vydělávají na tom jen političtí podnikatelé, kteří distribuci dárků organizují, protože takové podnikání je bez rizika: Nedá se u něj měřit vztah výkonu a zisku.

Tento článek je uzamčen

Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PL

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: rozhlas.cz

PhDr. Ivan Bartoš, Ph.D. byl položen dotaz

Dobrý den.

Čeho se bojíte víc? STAČILA nebo SPOLU?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:

Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Pavel Foltán: Mámo, táto, v komoře je myš 2?

21:04 Pavel Foltán: Mámo, táto, v komoře je myš 2?

Glosa Pavla Foltána k výkonu funkce a erudici ministryně spravedlnosti Evy Decroix.