Movitější rodiny se jmenovaly Boháčkovi a bezmála všichni domkáři se jmenovali Lněničkovi. Jen hostinští se jmenovali jinak. Po Vítězném únoru v roce 1948, jak se tehdy říkalo komunistickému puči, se situace obrátila: Lněničkovi vyhnali Boháčkovy ze statků, založili jednotné zemědělské družstvo a Boháčkovic muže poslali na převýchovu do uranových dolů.

Důvod jejich internace byl prostý: našli u nich na statku třeba pytel mouky, který neodevzdali pracujícímu lidu a byli prohlášeni za šmelináře a nepřátele lidově demokratického zřízení.

Paní Boháčkovou v okamžiku, když rekvírovali statek, našli na žebříku: sklízela jablka. Lněničkovi na ni křičeli, ať toho nechá, že ta jablka již jí nepatří, protože byla revoluce a dnes všechno patří pracujícímu lidu.

Lněničkovi se z chudých polorozpadlých doškových domků nastěhovali do Boháčkovic statků a Boháčkovi, kteří se koncem padesátých let postupně vraceli z kriminálů, domky, do kterých byli vyhnáni, opravili, přestavěli a upravili, zatímco jejich statky, které obývali Lněničkovi, pozvolna chátraly.