Kauza Nagygate, jak ji nazval trefně bývalý zpravodajec Jan Schneider, má tři vrstvy: snaží se zmapovat klientelistickou síť dvou podnikatelů a lobbistů, pánů Rittiga a Janouška, kteří jsou podezřelí ze sjednávání pro ně výhodných veřejných zakázek a praní špinavých peněz, úplatkářství poslanců, kteří složili mandát, aby přežila vláda, a o němž se lze domnívat, že probíhalo v režii zmíněných lobbistů, kteří se na odškodnění poslanců zřejmě nějak podíleli. Nejvíc toho víme ale o posledním obvinění, které se týká zneužití vojenské rozvědky, kterou úkolovala ředitelka kanceláře premiéra Petra Nečase, paní Jana Nagyová, která zároveň s velkou pravděpodobností sloužila i jako spojka mezi premiérem a lobbisty a zařizovala odškodné pro politiky, kteří složili poslanecký mandát. Pracovala tedy velmi pravděpodobně pro premiéra podobně jako pan Dalík pro premiéra Topolánka či pan Šlouf pro premiéra Zemana.

V případě úkolování vojenské rozvědky jde evidentně o porušení zákona na obou stranách: tu může úkolovat jen ministr obrany nebo jeho prostřednictvím vláda a prezident. Paní Nagyová, jako státní úřednice, se dopustila trestného činu zneužití pravomoci. Že na její žádost přistoupil šéf vojenského zpravodajství Ondrej Páleník, který byl kritizován, že nevyšetřoval předražené zakázky, a proto zřejmě musel funkci opustit, nikoho zasvěceného nepřekvapilo, protože šlo o kariéristu. Že na něco takového přistoupil generál Milan Kovanda, velmi zkušený voják, který se osvědčil v zahraničních misích, je překvapivější. Podle vrchního státního zástupce Istvána, generál při výslechu doznal, že jednal na přání paní Nagyové. Vysvětlit si to lze jen tím, že tato paní s Petrem Nečasem byla v důvěrném styku již zřejmě od roku 2006, kdy pracovala jako ředitelka jeho sekretariátu na ministerstvu a všichni zasvěcenější o tom věděli. Aby tento vztah nebyl důkladně monitorován, proto asi taky premiér odmítl ochranku.