Já jsem se snad jako spisovatel narodil… V devíti jsem málem zemřel na zápal plic a podle tehdejších lékařských představ jsem se stal neschopným tělocviku. To mě vyřadilo z nejoblíbenějších činností dětí a mladých teenagerů s tím výsledkem, že jsem si nedostatek zařazenosti začal nahrazovat denním sněním a nakonec jsem ty sny dával na papír. Tedy přesně dle Freuda.

To jsou věty Josefa Škvoreckého (27. 9. 1924 – 3. 1. 2012), které mi sdělil na přelomu let 1992 a 1993, kdy jsme spolu pracovali na knize Opustíš-li mne, nezahyneš. Sám o sobě tvrdil, že byl patrně kvůli tomu nejplodnějším autorem načatých, avšak nikdy nedopsaných románů své generace. Podle něj byly dvojího druhu: v jednom se mladý muž z Kostelce (předlohou mu byl rodný Náchod) stane v Americe slavným gangsterem, v druhém slavným saxofonistou. V obou případech udělá kariéru velmi rychle, aby dívku, již se pokoušel v Kostelci urvat, zastihl ještě v květu mládí. V obou případech se mu erotický záměr zdaří.

Červivé ovoce

I Josefu Škvoreckému se jeho sen splnil, i když jen částečně: stal se nejprve svým prvním románem slavným v Československu a později i v Kanadě, kde to ale nešlo tak rychle. Nejprve očaroval své zahraniční čtenáře svými džezovými povídkami a teprve později byly úspěšné i jeho romány, které se pak překládaly i do jiných jazyků. Za Inženýra lidských duší dostal cenu generálního guvernéra Kanady a později se stal za literaturu i nositelem nejvyššího kanadského vyznamenání: byl členem Řádu Kanady.

Do Náchoda se tedy vrátil – sice o něco později – jako slavný a uznávaný spisovatel, po němž se dnes jmenuje gymnázium a literární akademie. Jen jeho láska, ve Zbabělcích ji přejmenoval na Irenu, na Dannyho Smiřického alias Josefa Škvoreckého pozapomněla, takže on odjel do Kanady se svou ženou, rovněž spisovatelkou, Zdenou Salivarovou.

Před Zbabělci ale už vyprodukoval Tajemnou jeskyni, kterou sepsal v devíti letech, tedy v roce 1933, a již mu ilustroval otec, a básnickou sbírku Nezoufejte, která je z roku 1946.