První odmítnutý nominant byl dr. Jan Sváček, předseda Městského soudu, a argumenty, které proti jeho volbě snesla nejen laická, ale i odborná právnická veřejnost a umělci byly dost přesvědčivé. Nejčastěji s mu vytýkalo jeho zatajované členství v KSČ, o němž dokonce v televizi Prima 7. ledna 2011 lhal, když řekl, že byl jen kandidátem, ač byl řádným členem od 22. června 1989: tedy v době, kdy už Západ půl roku mluvil o nominaci Václava Havla na prezidentský úřad. A posléze odmítal v rozporu s nálezem Ústavního soudu uvést stranickou minulost soudců před rokem 1989.

Díky vstupu do KSČ se dr. Sváček stal v roce 1988 náměstkem pro věci trestní na Praze 8, kde se projednávaly trestní žaloby v souvislosti s nepovolenými demonstracemi, šířením nezávislé literatury a opozičních tiskovin a činností Charty 77. Současně se mu vyčítala personální politika: do různých funkcí jmenoval několik lidí s podobnou minulostí a měl podezřelé kontakty s lobbyisty, jako byl Tomáš Hrdlička, v médiích se objevily informace, že měl být v kontaktu s členem konkursní mafie dr. Větrovcem a s trestně stíhanými manažery Komerční banky, což on ale popírá.

Proti druhému navrženému kandidátovi dr. Zdeňku Koudelkovi se rovněž ozvala nejen laická veřejnost, ale i právníci z Veřejnosti proti korupci a místopředseda Senátu dr. Petr Pithart, který se zabývá léta ústavním právem. Jako náměstek nejvyšší státní zástupkyně dr. Renaty Vesecké v letech 2006–2011 nese dr. Koudelka plnou odpovědnost za ohrožení funkčnosti státního zastupitelství, zejména při vyšetřování nejzávažnějších korupčních a hospodářských kauz (Mostecká uhelná, Gripeny, zakázky na ministerstvu obrany, Diag Human, IPB, Opencard a další kauzy, v nichž existuje zřejmě politický zájem věc nevyšetřovat).

V roce 2006 podpořil právě dr. Koudelka postup prezidenta Klause při odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu ČR dr. Ivy Brožové a označil jej za zákonný a v souladu s Ústavou. Toto odvolání později zrušil Ústavní soud, neboť šlo o nepřípustný zásah moci výkonné do moci soudní, a stejně podpořil prezidenta v tom, když nechtěl opakovaně ratifikovat mezinárodní smlouvy: Evropskou sociální chartu a Lisabonskou smlouvu, ač to bylo v rozporu s nálezem Ústavního soudu z roku 2009.