Důvod je zřejmý: Prezident má největší výhrady k ministrům navrženým právě levicovou sociální demokracií a uměle protahuje jmenování Bohuslava Sobotky premiérem.
Jeden komentář připomíná Sobotkova slova: „Konejte svou povinnost a vezměte na vědomí jména lidí, která nejsilnější levicová strana v zemi vybrala pro vládní reprezentaci.“ A komentátor Mitrofanov dodává: Zeman vždy odmítal lidi, kteří se mu někdy postavili do cesty. A takoví jsou i mezi kandidáty na ministry. Kdysi totiž pro něj nehlasovali v prezidentské volbě a on je považuje za zrádce.
A panu Kellerovi připadá averze k některým politikům naprosto nepochopitelná: Pokud je někdo neschopný, tak se to brzy projeví a bude odvolán – na prezidentova slova dojde.
Pan Pehe zase prezidentovi vyčítá, že odbornická politika je protimluv, protože žádná vláda není jen instituční správou, ale především politickým tělesem. Tedy, za všemi kritickými připomínkami je evidentní obava ze snahy zesílení prezidentských pravomocí. Taky proto, že se zřejmě u prezidenta objevuje syndrom zatvrzelosti: Jak počet lidí, kteří jsou proti němu, stoupá, jeho zarputilost se zvyšuje exponenciální řadou. Pokud mu Sobotka ustoupí, bude mít vláda i sněmovna na Hradě monstrum, jak napsal právník Kysela.
Filozof ústavního práva z Cardiffu Jiří Přibáň připomíná snahy na počátku devadesátých let u nás i v Polsku posílit prezidentský systém, které neprošly, a dodává: „Naštěstí, protože zkušenost z postkomunistických sovětských zemí, kde byl přijat poloprezidentský režim, ať vezmeme Ukrajinu nebo Rusko, ukazují, že se tam ustavily režimy bez rovnováh a bez brzd. Dnes jsme tam svědky zcela odbrzděné moci prezidentských klik, které jsou v podstatě klikami soukromých zájmů a oligarchických uskupení. Právě ty udržují u moci toho či onoho prezidenta, jako to bylo třeba za Jelcina a vlády jeho rodiny.“
Proto lze zodpovědně říci, že ti, co si myslí, že změnou ústavního režimu bychom zvýšili legitimnost demokracie, jsou na velkém omylu. Naopak poloprezidentské systémy v této části Evropy vedly a vedou vždy k autoritářství a otevřené oligarchizaci společnosti.
A když se podíváme na sbližování názorů Andreje Babiše a Miloše Zemana či prezidentova poradce Martina Nejedlého ze společnosti Lukoil, tak to je právě příklad této oligarchizace.
A to je zřejmě ten nejhlavnější důvod, proč současné hrátky Miloše Zemana vzbuzují jednotnou frontu odporu. Kompromis, který je nutný pro každou reprezentativnost různých názorů, je možné najít jen na parlamentní půdě, nikoliv v exekutivě, kam prezident patří.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
