Pokud máme popsat situaci a život v Československu v letech 1960 až 1970, musíme se vždy nutně zmínit o poválečném období, které formovalo i desetiletí bezprostředně následující. Celková politická situace byla bezprostředně ovlivněna výsledky 2. světové války a tím i politickou orientací ČSR. V roce 1960 bylo teprve patnáct let po válce a Evropa i ČSR se stále nevzpamatovaly mentálně ani hospodářsky z války. V roce 1961 došlo k rehabilitaci politických vězňů z padesátých let. Stát – respektive jeho politické vedení – přestalo v šedesátých letech do značné míry vytvářet politické represe a došlo i k určitému uvolnění občanské společnosti. Tento vývoj postupně pokračoval až do roku 1968, kdy bylo zcela uvolněno myšlení a politické klima vyústilo v „Pražské jaro“.

Dva obrodné slogany, na které se zapomnělo

V lednu 1968 bylo staré vedení KSČ vyměněno novými progresivními členy – reformními komunisty v čele s Alexanderem Dubčekem a ekonomem Otou Šikem. Heslem roku bylo nastolit „socialismus s lidskou tváří“. Toto politické heslo mělo ale ještě svůj ekonomicko-sociální rozměr. Cílem bylo zavést v zemi „sociálně orientované tržní hospodářství“. V praxi by to znamenalo zavést politickou pluralitu, svobodné podnikání a cestování. Je skutečností, že byla následně zvýšena pomoc mladým manželstvím bezúročnými půjčkami, levnými byty, zvýšením přídavků na děti a levným zbožím, nezatíženým, nebo jen minimálně zatíženým maloobchodní daní (od dětské výživy přes botičky až po dětské oblečení, zajištění jeslí a školek…). V šedesátých a sedmdesátých letech byly postaveny statisíce bytů. V Praze šlo například o sever města od Proseku až po Bohnice, Spořilov, začalo se budovat Jižní Město, v Brně se stavěla Líšeň, v Ostravě Poruba, atd. Obě výše zmíněná hesla však byla následně zapomenuta a dnes jsou dokonce nežádoucí. To, že zavedení nějakého socializmu s lidskou tváří nebylo po chuti vedení v Sovětském svazu, bylo jasné. Nebylo ovšem po chuti ani vedení v USA. Jen si představte, že by tím načichla celá Evropa.

Panovala o invazi mezi velmocemi plná shoda?

Celý reformní proces se zhroutil příjezdem vojsk Varšavské smlouvy v srpnu toho roku. Podle dostupných informací se vše odehrálo po dohodě obou mocností, tj. USA a SSSR. Stalo se tak na základě jaltských dohod (respektováním dohody Velké trojky z února 1945), a dohody, ke které patrně došlo někdy na jaře´68 mezi diplomaty obou velmocí. Na základě toho ustoupila údajně z bezpečnostních důvodů v červenci ´68 vojska USA v Bavorsku, tj. v americkém okupačním sektoru o 30 až 50 kilometrů do vnitrozemí Německé spolkové republiky pro zamezení nežádoucího vojenského střetu. Sovětskou intervencí do Československa došlo k zakonzervování politického uspořádání Evropy a sfér vlivu obou světových mocností na hranicích politických systémů na dalších dvacet dva let. Po roce 1968 došlo k opětovnému politickému utužení režimu a to bez věrohodné podpory většiny obyvatelstva. Zároveň bylo 1,5 milionu obyvatel ČSSR zbaveno možností svého rozvoje. Formální plnění hospodářských úkolů se proto podepsalo i na jejich problematických výsledcích v následujících letech. Pokud je výše uvedená analýza situace kolem příčin a následků politického a hospodářského vývoje v Československu v šedesátých letech dostatečně zdokumentovaná, otázka vstupu vojsk Varšavské smlouvy je podle mého názoru doposud tajena a proto do jisté míry spekulativní.

Šlo o lidskou tvář, nebo o útočné rakety?

Informace o tzv. kontrarevolučním vývoji v ČSSR se objevila v sovětském tisku, konkrétně v periodiku Litěraturnaja Gazeta již v první polovině roku 1967. Bylo to někdy v době sjezdu čs. spisovatelů, na němž byl řečníky kritizován politický stav naší společnosti – ale stále z pozice nápravy socialistického zřízení (viz IV. sjezd čs. spisovatelů). Zmíněný text poskytnutý médiu Litěraturnaja Gazeta byl nepochopitelný a záhadný i československému velvyslanci v Moskvě Vladimíru Kouckému a neodpovídal ani politické situaci v zemi. Pro vysvětlení se však musíme vrátit k roku 1945, kdy bylo Československo osvobozeno Rudou armádou a její vojsko pobývalo nadále na našem území. Odsun sovětských vojsk z ČSR se podařil prezidentu Benešovi až v roce 1946. Od té doby nebyla na našem území cizí vojska na rozdíl od jiných států východního bloku. V padesátých letech došlo k výraznému „pokroku“ ve vývoji mezikontinentálních raket (v roce 1957 vypustili družici Sputnik, v roce 1961 Gagarina). Pokud Američané vyvíjeli rakety krátkého a středního doletu na pevné palivo, Rusové plnili rakety tekutým palivem. Doletovou vzdálenost z území SSSR a dobu plnění (cca jednu hodinu) proto prý potřebovali Rusové zkrátit a to předsunutím raket blíže k hranicím Západu. Snaha realizovat uvedený záměr zde byla již za doby vedení Chruščova a tlak nadále pokračoval za vedení Brežněva. Protože se čs. vedení v čele s prezidentem Novotným se stavělo k přítomnosti cizích vojsk na našem území odmítavě, využil Sovětský svaz dané situace a vstupem svých vojsk do Československa si zajistil předsunutí raketových základen i vojsk minimálně o potřebných 1000 km (poznámka redakce: z jiného úhlu pohledu se tímto tématem zabývá Jaroslav Vyleťal ve svém článku, který vyšel pod názvem: Sověti chtěli u nás rozmístit svá vojska už v roce 1953, a KSČ ne a ne to pochopit (k přečtení ZDE). Pozvání vojsk Varšavské smlouvy konzervativní „pětkou“ (Biľak, Kolder, Švestka, Kempný a Indra) byla už jen formalita. Tolik neformální informace z neoficiálních zdrojů.