Karel Janko: Jak se žilo v šedesátých letech minulého století. Politicky a ekonomicky

Pokud máme popsat situaci a život v Československu v letech 1960 až 1970, musíme se vždy nutně zmínit o poválečném období, které formovalo i desetiletí bezprostředně následující. Celková politická situace byla bezprostředně ovlivněna výsledky 2. světové války a tím i politickou orientací ČSR. V roce 1960 bylo teprve patnáct let po válce a Evropa i ČSR se stále nevzpamatovaly mentálně ani hospodářsky z války. V roce 1961 došlo k rehabilitaci politických vězňů z padesátých let. Stát – respektive jeho politické vedení – přestalo v šedesátých letech do značné míry vytvářet politické represe a došlo i k určitému uvolnění občanské společnosti. Tento vývoj postupně pokračoval až do roku 1968, kdy bylo zcela uvolněno myšlení a politické klima vyústilo v „Pražské jaro“.

Dva obrodné slogany, na které se zapomnělo

V lednu 1968 bylo staré vedení KSČ vyměněno novými progresivními členy – reformními komunisty v čele s Alexanderem Dubčekem a ekonomem Otou Šikem. Heslem roku bylo nastolit „socialismus s lidskou tváří“. Toto politické heslo mělo ale ještě svůj ekonomicko-sociální rozměr. Cílem bylo zavést v zemi „sociálně orientované tržní hospodářství“. V praxi by to znamenalo zavést politickou pluralitu, svobodné podnikání a cestování. Je skutečností, že byla následně zvýšena pomoc mladým manželstvím bezúročnými půjčkami, levnými byty, zvýšením přídavků na děti a levným zbožím, nezatíženým, nebo jen minimálně zatíženým maloobchodní daní (od dětské výživy přes botičky až po dětské oblečení, zajištění jeslí a školek…). V šedesátých a sedmdesátých letech byly postaveny statisíce bytů. V Praze šlo například o sever města od Proseku až po Bohnice, Spořilov, začalo se budovat Jižní Město, v Brně se stavěla Líšeň, v Ostravě Poruba, atd. Obě výše zmíněná hesla však byla následně zapomenuta a dnes jsou dokonce nežádoucí. To, že zavedení nějakého socializmu s lidskou tváří nebylo po chuti vedení v Sovětském svazu, bylo jasné. Nebylo ovšem po chuti ani vedení v USA. Jen si představte, že by tím načichla celá Evropa.

Panovala o invazi mezi velmocemi plná shoda?

Celý reformní proces se zhroutil příjezdem vojsk Varšavské smlouvy v srpnu toho roku. Podle dostupných informací se vše odehrálo po dohodě obou mocností, tj. USA a SSSR. Stalo se tak na základě jaltských dohod (respektováním dohody Velké trojky z února 1945), a dohody, ke které patrně došlo někdy na jaře´68 mezi diplomaty obou velmocí. Na základě toho ustoupila údajně z bezpečnostních důvodů v červenci ´68 vojska USA v Bavorsku, tj. v americkém okupačním sektoru o 30 až 50 kilometrů do vnitrozemí Německé spolkové republiky pro zamezení nežádoucího vojenského střetu. Sovětskou intervencí do Československa došlo k zakonzervování politického uspořádání Evropy a sfér vlivu obou světových mocností na hranicích politických systémů na dalších dvacet dva let. Po roce 1968 došlo k opětovnému politickému utužení režimu a to bez věrohodné podpory většiny obyvatelstva. Zároveň bylo 1,5 milionu obyvatel ČSSR zbaveno možností svého rozvoje. Formální plnění hospodářských úkolů se proto podepsalo i na jejich problematických výsledcích v následujících letech. Pokud je výše uvedená analýza situace kolem příčin a následků politického a hospodářského vývoje v Československu v šedesátých letech dostatečně zdokumentovaná, otázka vstupu vojsk Varšavské smlouvy je podle mého názoru doposud tajena a proto do jisté míry spekulativní.

Šlo o lidskou tvář, nebo o útočné rakety?

Informace o tzv. kontrarevolučním vývoji v ČSSR se objevila v sovětském tisku, konkrétně v periodiku Litěraturnaja Gazeta již v první polovině roku 1967. Bylo to někdy v době sjezdu čs. spisovatelů, na němž byl řečníky kritizován politický stav naší společnosti – ale stále z pozice nápravy socialistického zřízení (viz IV. sjezd čs. spisovatelů). Zmíněný text poskytnutý médiu Litěraturnaja Gazeta byl nepochopitelný a záhadný i československému velvyslanci v Moskvě Vladimíru Kouckému a neodpovídal ani politické situaci v zemi. Pro vysvětlení se však musíme vrátit k roku 1945, kdy bylo Československo osvobozeno Rudou armádou a její vojsko pobývalo nadále na našem území. Odsun sovětských vojsk z ČSR se podařil prezidentu Benešovi až v roce 1946. Od té doby nebyla na našem území cizí vojska na rozdíl od jiných států východního bloku. V padesátých letech došlo k výraznému „pokroku“ ve vývoji mezikontinentálních raket (v roce 1957 vypustili družici Sputnik, v roce 1961 Gagarina). Pokud Američané vyvíjeli rakety krátkého a středního doletu na pevné palivo, Rusové plnili rakety tekutým palivem. Doletovou vzdálenost z území SSSR a dobu plnění (cca jednu hodinu) proto prý potřebovali Rusové zkrátit a to předsunutím raket blíže k hranicím Západu. Snaha realizovat uvedený záměr zde byla již za doby vedení Chruščova a tlak nadále pokračoval za vedení Brežněva. Protože se čs. vedení v čele s prezidentem Novotným se stavělo k přítomnosti cizích vojsk na našem území odmítavě, využil Sovětský svaz dané situace a vstupem svých vojsk do Československa si zajistil předsunutí raketových základen i vojsk minimálně o potřebných 1000 km (poznámka redakce: z jiného úhlu pohledu se tímto tématem zabývá Jaroslav Vyleťal ve svém článku, který vyšel pod názvem: Sověti chtěli u nás rozmístit svá vojska už v roce 1953, a KSČ ne a ne to pochopit (k přečtení ZDE). Pozvání vojsk Varšavské smlouvy konzervativní „pětkou“ (Biľak, Kolder, Švestka, Kempný a Indra) byla už jen formalita. Tolik neformální informace z neoficiálních zdrojů.

Nepružnost prohrála s odnárodněním

Bezprostředně po válce došlo k naplánování obnovy v celém profilu hospodářství. Po dvouletém hospodářském plánu 1947 až 1949 a dvou pětiletkách 1951 až 1960 bylo československé hospodářství restrukturalizováno a převedeno z vojenské výroby na mírovou výrobu, zajišťující potřeby obyvatelstva. Přesto však byl těžký průmysl (výroba a zpracování oceli, těžké strojírenství, elektrotechnika) stále do značné míry orientován i na vojenskou výrobu a to k zajištění obranyschopnosti státu. Zespolečenštění (zestátnění) výroby a výrobních prostředků bylo téměř stoprocentní. Na rozdíl od okolních socialistických států bylo soukromé podnikání bohužel výjimkou. Ačkoliv konsolidace (znovuobnovení) našeho hospodářství v padesátých letech stále postupovala a zásobování obyvatelstva se zlepšovalo, západní státy se v hospodářské oblasti vyvíjely rychleji díky přijatému Marshallovu plánu v roce 1947 a následujícím americkým investicím. Dělo se tak bohužel za cenu odnárodnění a internacionalizace kapitálu.

Krach pětiletky způsobil blbou náladu

V roce 1962 došlo k zhroucení 3. pětiletého plánu republiky. Důvodem byla jak špatná prognóza Státní plánovací komise (šachovnicové tabulky materiálových toků), tak také nedostatek surovin dovážených ze zahraničí a potřebných pro další rozvoj hospodářství. Pokud jsou mé informace správné, jednalo se o ropu, měď a některé další kovy. Na světovém trhu nebylo vždy potřebné množství a struktura zboží podle naší potřeby a reálné ceny. Podstatnou zátěží bylo také embargo západních států – především ze strany USA – na některé strategické výrobky. Hospodářství pak bylo až do roku 1965 řízeno operativními ročními hospodářskými plány. Jak se zjistilo po devadesátém roce, byl již v roce 1968 připraven scénář na ovládnutí našich hospodářských podniků západními firmami. Podobný byl realizován po roce 1990, kdy podniky a banky byly koupeny západními monopoly. Zhroucení třetího pětiletého plánu mělo dalekosáhlé politické důsledky. Došlo ke změnám myšlení ve všech společenských oblastech – politice, vědě, hospodářství, školství, kultuře… Tato skutečnost společně se zlepšujícím se politickým klimatem vyústila do procesu roku 1968, jemuž se říká Pražské jaro. Po výměně vedení KSČ bylo uvolněno i podnikatelské myšlení. Podnikatelské klima se s jarem 68 podstatně zlepšilo. Byla nově zakládána nezemědělská družstva, soukromá řemesla i obchody. Jak bylo výše uvedeno, tato aktivita obyvatel postupně počátkem sedmdesátých let zanikla. Hospodářství se nadále řídilo pětiletými plány.

Nenápadný půvab strojírenství

Již od dob Rakousko-Uherska patřily české země k předním výrobcům strojírenské techniky nejen v Evropě, ale i ve světě. Po rekonstrukci a konsolidaci našich strojírenských podniků v padesátých letech dosahovaly úspěchu i na mezinárodní úrovni. K předním výrobcům, zajišťujícím potřeby našeho hospodářství i exportu, patřily automobilky Tatra (terénní nákladní vozy, fungující i v armádách jiných států), LIAZ a AVIA (silniční nákladní vozy), Škoda (osobní vozy), JAWA (motocykly, tehdy světové úrovně), Zetor Brno (traktory, tehdy světové úrovně), TOS, čili Továrny obráběcích strojů, zajišťující obráběcí stroje pro výrobní podniky), Elitex (vynikající tryskové stavy, patentované ve světě), Škoda Plzeň (těžká strojní technika včetně lokomotiv a vozů metra), dodavatelé a exportéři investičních celků: cukrovarů, pivovarů, cementáren, zastoupených především Strojexportem, Zbrojovka Brno a Uherský Brod, ČKD (tepelná technika – kotle), Let Kunovice a Letov Praha (letecký průmysl), PREFA (průmyslová výroba stavebních dílců). K úspěšným exportérům patřily namátkou i podniky Barum (pneumatiky) a Svit (boty). Každoroční přehlídkou i konkurenčním porovnáním výrobců a jejich výrobků byl podzimní mezinárodní veletrh v Brně. Zde docházelo nejen k porovnání kvalitativní úrovně výrobků, ale uzavíraly se zde každý rok smlouvy na exportní dodávky za desítky milionů korun. Hodnota Kčs byla přitom v šedesátých letech cca 15 až 20x vyšší. Důraz na trvalé zvyšování technické úrovně strojírenství byl záměrný, pochopitelný a správný. Bez vyspělého strojírenství nešlo zajistit potřebný rozvoj celého národního hospodářství. Totéž se týká v současné době rozvoje úrovně v oboru elektroniky.

Zemědělství: krutá cena za zrušení lístků

Jedním z prvních úkolů obnovené čs. republiky v poválečném období bylo zajistit přednostně dostatek potravin a základních životních potřeb pro obyvatelstvo. Z období války a válečného centralizovaného hospodářství přetrval v obnovené republice lístkový přídělový systém. To znamenalo, že kromě finanční úhrady nakupovaného zboží penězi (potravin, tabáku, textilu, obuvi…) bylo nutné přiložit prodejci příslušné množství kupónů-lístků podle sortimentu a váhy zboží. Tyto lístky obdrželi občané na obecních úřadech každý měsíc a platností právě na měsíc. Přestože byla provedena v roce 1946 výměna měny (Kčs), množství oběživa a přetrvávající inflace nezajišťovaly finanční stabilitu státu. Proto byla v roce 1953 provedena druhá měnová reforma, po které bylo staré oběživo staženo (v poměru 5:1 a 50:1), lístkový přídělový systém zrušen a tím zastaven i černý trh. (Příklad: 250g másla stálo oficiálně 5 Kčs, na černém trhu ovšem 25 Kčs, u jiných komodit to bylo podobné).

Velkovýroba potravin. Ale co všechno bylo obětováno?

Přes všechna výše uvedená opatření nebyl na trhu dostatek potravin ani v potřebném množství, ani v sortimentu. Vláda proto přikročila na počátku padesátých let k razantní změně v tomto odvětví – ke kolektivizaci zemědělství. Ačkoliv je možné se na tento zásah do vlastnických práv a změně systému dívat minimálně ze dvou stran, zvýšila se každopádně zemědělská produkce a zemědělský sektor se proměnil v průběhu padesátých let na velkovýrobu. Zároveň došlo k ozdravění skotu. Bylo tím pro další léta zajištěno i zásadní zásobování obyvatelstva potravinami a Československo se stalo ve všech základních potravinách soběstačné. Z dnešního pohledu nebyl sortiment tak velký, ale v každém případě byl kvalitnější díky technologickým normám a kontrole hygienickou službou a obchodní inspekcí.

Kultura, na kterou se vzpomíná

Kulturní oblast zažila v šedesátých letech nebývalý boom, a to ve všech svých produktech, tj. hudbě, filmu, divadle, písemnictví…Dříve preferovaná dechová hudba valčíků, polek a údernických písní ustupovala. Prosazovaly se jazz, beat a country. Přispěla k tomu i možnost poslechu zahraničních rozhlasových stanic – především Radia Luxembourg. Začaly vznikat i hudební skupiny, navazující na produkci 1. republiky (orchestr Karla Vlacha, Gustava Broma, Karla Krautgartnera, skupina tradičního jazzu Pavla Smetáčka nebo nové – Olympik, Mefisto, Rangers, čili Plavci a další). Před tím kritizovaná kvalita jejich produkce se stále zlepšovala a byla přijímána většinovou populací. Vysokou úroveň produkce zaznamenaly v tehdejší době filmy francouzské, italské i ruské – především ty válečné. Ani československá kinematografie nezahálela a dodnes se diváci rádi podívají na staré kvalitní filmy: Všichni dobří rodáci, Starci na chmelu, Kdyby tisíc klarinetů, Vyšší princip, Obchod na korze a další…V divadelní produkci bylo bezkonkurenční divadlo Semafor. Písničky Suchého a Šlitra byly většinou přijaty jako evergreeny a zpívají se dodnes. Objevili se noví zpěváci: Chladil, Simonová, Matuška, Pilarová, Hegerová, Kubišová, Vondráčková, Gott, Neckář, Novák. Písemnou podobu kultury zastupovali spisovatelé, z nichž nejznámější se stali: Bohumil Hrabal, Ludvík Vaculík, Vladimír Páral, Milan Kundera a další.

(autor článku, ing. Karel Janko, je zastupitelem obce Podolanka)