Totalitní tvůrci zákonů v padesátých letech nebyli žádní hlupáci. Věděli, že soudnictví si lze přizpůsobit pomocí zákonných předpisů. Věděli, že pravda je v soudnictví nebezpečný prvek. Proto ze zákonných předpisů odstranili tisíciletou zkušenost, která soudcům přikazovala, aby jejich rozhodnutí byla pravdivá. Pravda je jediným kriteriem spravedlnosti. Každé rozhodnutí soudu nelze zkontrolovat, zda je pravdivé. Ale v případech kdy to lze, je třeba upravit zákonné předpisy do podoby, která platila za Rakouska i v první republice. Tenkrát měli soudci přikázané: Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje.

V současných právních předpisech je znění: Skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Podstatnou větu „důkaz opaku je dovolen“ naši zákonodárci ze zákona vypustili. Jinými slovy dovolili soudcům vynášet nepravdivé (lživé) rozhodnutí. Důkaz a důkaz opaku mají mít v právu stejnou důležitost. Zaručuje, že rozhodnutí soudce je spravedlivé jak k žalující tak k žalované straně.