Matematika nás učí, jak dokázat pravdivost nějaké domněnky (větu). Abychom se ujistili, že domněnka (tvrzení) je pravdivé, utvoříme opak této domněnky. Jestliže je pravdivý i opak tvrzení, je původní domněnka pravdivá. Toto pravidlo v justici platí tisíce let, nazývá se důkaz opakem (nebo z opaku).

Příklad: K. Gott byl nařčen státem, že neplatil daně podle zákona. Výrok soudu byl: „K. Gott platil daně podle zákona. Náhrada soudních nákladů mu nenáleží.“ Zkoumáme, zda výrok soudu byl pravdivý. Utvoříme opak výroku. Ten zní: „K. Gott neplatil daně podle zákona. Náhrada soudních nákladů mu náleží“. Čili každému, kdo prohraje soudní spor, náleží náhrada soudních výdajů. To je tvrzení nepravdivé.

Rozhodnutí soudu bylo zveřejněno.

Tragické na tomto případu je to, že naši soudci nerespektují tisícileté zkušenosti soudů. Za císařství, až do doby totality, měli soudci v Soudním řádu příkaz, že „důkaz opaku je povolený“. Každý soudce musel znát, co je důkaz opakem.