Historicky se soudy zabývaly především vinou a nevinou. Jestliže soudce uznal obviněného vinným, výši trestu stanovil podle daných pravidel. Výrok soudu zněl: „Obžalovaný je vinen. Odsuzuje se k trestu podle nařízení (panovníka, státu)...“. Jestliže soudce uznal obviněného nevinným, výrok soudu zněl: „Žaloba se zamítá. (Žalovaný je nevinen.) “

Soudy musí řešit také spory, které se týkají práv a nároků občanů, institucí i státu. Je lhostejné, kolik je účastníků sporu. Vylučováním těch, kteří mají stejný postoj ve sporu, dojde se ke dvěma stranám. Jedna strana má pravdu, a druhá strana pravdu nemá. Je to obdoba vinen – nevinen. Rozhodnutí soudu k jedné straně je opakem rozhodnutí ke straně druhé. Je lhostejné, která strana se na soud obrací. Rozhodnutí soudu musí být výrok pravdivý. Podle příčiny sporu soudce musí vynést pravdivý výrok. V právním státě je to samozřejmé.

Naše Ústava předpokládá, že soudnictví je dvoustupňové. Pouze dva výroky může soud vynést: Buď „Žalobce je v právu“, nebo „Žaloba se zamítá“. Kontrola pravdivosti výroku je stejná, jako u trestných činů. Výrok ke straně žalující je opakem výroku ke straně žalované. Oba výroky musí být pravdivé.