Jedním ze základních zákonů, kterými se soudci mají řídit, je důkaz opaku. Tento důkaz testuje pravdivost jakékoliv příčinné souvislosti. Dává odpověď na otázku, zda je domněnka pravdivá, nebo ne. Podstata je jednoduchá, a učí se jí žáci v základních školách. Každý školák ví, že matematickou rovnici může násobit jakýmkoliv číslem, a rovnice se nezmění. Je-li rovnice správná, zůstává správná i po vynásobení nenulovým číslem. Je-li ono číslo -1, lze to označit jako opak rovnice.

Do nástupu totality (až do roku 1963) byl tento princip v zákoně definován takto: Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje.

Důkaz opaku přikazuje soudci, aby vynášel pouze pravdivé výroky. Jedná se o třídu takových sporů, které vylučují, že mohou mít obě strany sporu (navrhovatel i odpůrce) pravdu. Tímto principem nelze rozhodnout spor, kdy obě strany sporu mohou mít oporu v zákoně (právo rodičky a povinnost ošetřujícího lékaře). Naopak, nejčastější spory o platnosti smluv jsou tímto principem jasně určené. Žádná smlouva nemůže současně platit i neplatit. Princip opaku zaručuje, že rozhodnutí soudce v Karlových Varech i na Vsetíně musí být identické. Tím míním stav, že soudce musí žalobu přijmout, nebo zamítnout.