Ač obyčejný občan, našel jsem v sobě sílu, abych sledoval ve středu 10.1.2018 jednání sněmovny ve věci vyjádření důvěry/nedůvěry vládě. Byl jsem zděšen uraženou ješitností, někdy až dětinskostí poslanců opozičních stran. Jednání bylo ukázkou, jak mohou někteří dlouholetí matadoři sněmovny postupně zdegenerovat ve svém myšlení a odtrženosti od reality.

Odhlédnu li od nosného tématu, kterému se téměř bez výjimky diskutéři věnovali, tedy cause  obvinění Andreje Babiše, byly dalším tématem především následující 2 hlavní výhrady proti programovému prohlášení vlády:

1) Že hnutí ANO „vyzobalo“ do programového prohlášení vlády programy opozičních stran a nijak to nekonzultovalo s jejich představiteli. Tady bych jako občan a volič podotknul, že je mi šumák, kdo přijde s programem, který je mi sympatický/nesympatický. A pokud mi bude většinově sympatický, je mi jedno, kdo ho nabízí. Diskutující z opozičních stran by si to představovali podle jejich vlastních slov takto: Hnutí ANO přijde na jednání s opozičními stranami s programem, který nebude obsahovat body z programů těchto opozičních stran. A na tomto jednání pak zástupci opozičních stran sdělí, které body vlastního programu by v programovém prohlášení rádi viděli. Takový požadavek však z logiky věci není splnitelný. Pokud opravdu opoziční strany dělají vše pro blaho voličů, jak rády zdůrazňují, musí se zákonitě programy těchto stran v některých bodech překrývat a tak případ, že program ANO bude obsahovat body vyhovující jen a pouze požadavkům voličů hnutí ANO a nikoho jiného, nemůže v reálu nastat. A totéž platí recipročně i pro programy všech ostatních stran.