Sněhu bylo v Beskydech dost a nálada byla nadějná. Nenápadně začínalo jaro. Tedy zatím jen v Praze. A 7. března jsem na stole v jídelně objevil v odborářském deníku Práce článek zaškrtnutý červenou tužkou. Velmi výrazně, aby ho nikdo nepřehlédl.
Byl věnován našemu prvnímu prezidentovi a nebyl to hanopis. Překvapení bylo veliké. Do té doby totiž komunistická propaganda osobnost Tomáše Garrigua Masaryka jen nehorázně pomlouvala.
Lidé však na něj nezapomněli. Vždyť měl klíčový podíl na vzniku samostatného nezávislého státu a dokonce byl zákonem č. 232 z roku 1935 označen za Prezidenta Osvoboditele a k jeho osmdesátým narozeninám byl přijat zákon obsahující větu: „Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát.“
Komunisté o něm však stále jak na kolovrátku opakovali lež o tom, že nechal střílet do dělníků. Přitom to byli oni, kteří rozdmýchávali v nespokojených lidech nenávist a snažili se je vyprovokovat až k útokům na policii.
Zamlčovali, že T. G. Masaryk byl sedmnáctkrát navržen (ale jen v deseti nominačních letech) na Nobelovu cenu míru. Češi i Slováci projevovali úctu TGM, i jeho následovníkovi Eduardu Benešovi spontánně, jaksi samozřejmě.
Horší to už bylo s komunistickými prezidenty. Jistě se i v padesátých letech našli soudruzi, kteří tleskali popravám a obdivně vzhlíželi k primitivům v prezidentském úřadě, kteří však úctu většiny národa nikdy nezískali. Natož lásku a obdiv.
Teprve návrat demokracie vynesl na výsostné místo prvního občana státu osobnost, která si takové postavení zasluhovala. Václav Havel se sice ve svém úřadu dopustil některých sporných kroků, například ten s amnestií, ale nikdy se nestal terčem intenzivní kritiky například médií.
Maximálně s humorným pochopením novináři připomínali jeho krátké dlouhé kalhoty. Jeho správná rozhodnutí jsou připomínána dodnes. Jeho nástupce Václav Klaus to už měl těžší.
Všechna jeho rozhodnutí byla podrobována tvrdé kritice. Na ta dobrá se už zapomnělo a ta špatná, jako bylo například amnestie, se připomínají dodnes. A jeho komická etuda s perem obletěla svět s posměšnými komentáři.
Ještě hůř dopadl Klausův nástupce, současný prezident Miloš Zeman. V médiích je častován hanlivými jmény a všichni jsou jeho výroky, pravda často velmi nechutnými, překvapeni, ba dotčeni. Takhle sprostě, takhle hloupě mluví hlava státu? Proč se kdekdo diví jeho slovníku, vždyť používá stále stejný.
Když před lety hovořil Miloš Zeman o tom, že sociální demokracie bude balit své členské legitimace do kůže členů ODS, přilákal do této strany tisíce členů. Žádný novinář, žádný tvůrce veřejného mínění, se nad tím nepozastavil. Snad až na čestné výjimky. Naprostá většina se pochvalně pochechtávala.
A dnes? Miloš Zeman sice už není vůdcem, ani členem české sociální demokracie, ale za to je díky většině českých voličů prvním občanem tohoto státu. Hovoří a rád a při každé příležitosti.
Mnozí s ním nesouhlasí, ale pořád má dost ctitelů. Někteří na otázku „co tomu říkáte“ odpovídají jako televizní hvězda Nesmrtelná teta: On mi do mé práce nemluví a tak já mu nebudu mluvit do té jeho.
Možná má pravdu, protože někdy pan prezident promluví docela rozumně. Jako na konferenci Americko-izraelského výboru pro veřejné záležitosti, kde se vyslovil pro koordinovanou akci mezinárodního společenství proti islámskému terorismu.
Nevím, kterou ze sentencí Miloše Zemana si budou lidé pamatovat ještě po letech. Ale slova T.G. Masaryka se citují dodnes. Ostatně – znáte Masarykův výrok: Kdo pije, nemyslí?
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas
