V onom prvním poválečném roce podepsalo Chartu 51 států, víc jich nebylo. Dnes je jich ke dvěma stovkám. A roste počet území, která se chtějí odtrhnout od již existujících států, jež jim poskytují větší či menší míru autonomie, a utvořit nový nezávislý státní útvar. Tím vlastně útočí na integritu stávajících států, a to Charta neměla v úmyslu podporovat. Chtěla pouze umožnit tehdejším koloniím, aby se osamostatnily.

Právo na sebeurčení má podle Charty každý národ, což je ovšem pojem dost vágní. S ním souvisí druhý vágní pojem národnost, dle některých příslušnost k národu. Existují státy založené na stejném etniku, a státy politické založené na stejném občanství. Španělsko je občanských státem a Katalánsko se z něj chce vyčlenit jako stát etnický. Katalánština je sice odlišný románský jazyk než kastilština (španělština), ale Kataláncem se může stát každý obyvatel Španělska z kteréhokoli ze sedmnácti autonomních společenství a dvou autonomních měst, který se do Katalánska přestěhuje. Ani nemusí ovládat jazyk, neboť v Katalánsku se hovoří dvěma oficiálními jazyky: katalánským a kastilským. Podle posledních statistik v Katalánsku doma (tedy běžně) hovoří 36% obyvatel, zatímco 46% mluví španělsky. Ostatně, i cizinec se může stát Kataláncem například Čech, jako se to stalo například Heleně Rákosníkové, která se před lety vdala za katalánského expremiéra Artura Mase. Toho dnes vyšetřuje policie, aby zjistila, odkud vzal peníze na zaplacení pokuty pěti milionů eur, jež stála španělský erár jím vyhlášená nelegální „konzultace“ o katalánské samostatnosti.

A ještě jedna historická perlička. V průběhu XIX. století odjelo mnoho Katalánců za prací na Kubu. Zavedli se tam poměrně dobře, jak o tom svědčí řada katalánských příjmení jako Partagas či Bacardi. Když potom na sklonku století povstali obyvatelé Kuby proti Španělům, postavili se katalánští imigranti proti své španělské vlasti.

J.V. Stalin ve svém spisku Marxismus a národnostní otázka (1913) tvrdí, že národ charakterizuje jazyk, vlastní hospodářství a území. Proč ne, zastánci etnických států s tím plně souhlasí. Katalánsky se mluví ve Valencii, historicky na Baleárech, v Aragónu na hranicích s Katalánskem, částečně v Murcii. Mimo Španělsko se pak katalánsky běžně domluvíte v Andoře, kde na rozdíl od Katalánska je jediným oficiálním jazykem, na francouzské straně východních Pyrenejí zvaném někdy také jako severní Katalánsko a od XIV. století v Algheru, italském městě na Sardinii. V žádném z těchto jazykově katalánských míst se však nikdo nezmínil, že by se chtěl přidat ke katalánskému boji za samostatnost a spoluvytvářet stát s hlavním městem Barcelonou. Pouze v samotném Katalánsku existuje skupina občanů usilující o vytvoření samostatného Velkého Katalánska, které by pojalo většinu výše zmíněných území. Naštěstí je to skupina malá, okrajová, jež nemá na současné dění žádný vliv. Bůhví, jak by ovšem zareagovala a co by se stalo, kdyby se Katalánsko osamostatnilo.

Etnické státy se řídí heslem, že jedním z hlavních znaků národa je společný jazyk a kdo mluví jinak, třeba německy nebo maďarsky, je přinejlepším příslušníkem menšiny. (Není tomu tak vždy. Například Peruánci jsou na svou vlast velmi hrdí. Vybojovali na Bolívii a Ekvádoru vítězné války s mnoha padlými hrdiny, a přesto většina Peruánců mluví kečua a nikoli španělsky.)