Kristián Koubek: Advokáti a jejich svědomí?

Evoluční rozrůznění myšlenkových pochodů se u lidí lokalizovalo do mozkové oblasti prefrontálního kortexu, kterou lze označit jako místo svědomí, které je úzce propojené s centrem pamětí. Tak vlastně paměť nastoluje svědomí. Ponořením se do minulosti či zavzpomínání na dávné situace, lze aktivovat mozkové lokalizace pro svědomí, které člověku dává informační signál, že vykonaný skutek byl či nebyl v souladu s neurokortexovým založením myslícího organismu. Tak vlastně v mysli přetrvávají stopy, které lze zahrnout do míst pro svědomí, i když paměť jej může absorbovat. V evolučním vývoji mozková centra paměti byla mnohem dříve vyvinuta než mozková centra pro svědomí, i když jsou vzájemně propojena. Tak vlastně zeslabující pocit svědomí časem pohlcuje paměť, která i časem slábne, takže pocit svědomí vymizí. Tyto vazby se netýkají jenom skutků, které se již staly, ale také těch, o kterých člověk přemýšlí do budoucnosti. Lze přijmout, že do formování svědomí se promítají různé prvky jako objektivity, nestrannosti, zavinění, odpovědnosti, až po různé stavy výčitek a poruch mysli. Na formování svědomí má vliv vztah matky a jejího dítěte, který je vůbec nejdelší v celé živočišné říši. Evoluce tak postavila člověka na nejvyšší stupeň v zajištění péče o své potomky. Když matka opustí v ranném věku své dítě, tak pak již dospělý jedinec si pokládá otázku, proč to udělala a zda neměla výčitky svědomí. Matka někdy odpovídá, že si nebyla jistá, zda by uživila či vychovala své dítě, tak musela potlačit jakékoliv výčitky svědomí. Z toho je zřejmé, že fysiologicky nad svědomím jsou další myšlenkové pochody souvisící s existencí člověka a jeho bytím. U některých zvířat o nějakém svědomí nemůže být žádná řeč, protože někdy i jejich rodiče zabíjejí svá mláďata, když instinkt jim velí, že by nepřežila. To se děje i u některých šelem, které navíc si uvědomují, které mládě je nejslabší a které pro to obětují. Takže ze živočišné říše nejsou žádné solidní podklady o existenci svědomí. Jedině člověk si vytvořil tento pojem, s kterým se snaží různým způsobem manipulovat.

        Člověk by tedy měl vědět, co je podstatou svědomí a jestli pro to jsou vůbec vytvořeny nějaká mozková místa či stopy. Ze zkušenosti lidí vyplývá, že tyto stopy mohou časem vyprchávat, a nebo v případě silného vjemu přetrvávat po celý život. Člověk si tak může opakovaně zavzpomínat a vybavovat činy, na které se v sebereflexi aktivuje svědomí. Tato regulace se může týkat i budoucnosti a to aniž byl daný skutek vykonán. Zde člověk dostane informační signál, že zamýšlený čin prostě nemůže vykonat, protože na to „nemá patřičné svědomí“ nebo naopak, čin vykoná bez jakýchkoliv výčitek svědomí. Dalo by se i říci, že míra svědomí zamýšlených činu je menší než míra činů již spáchaných, protože vědomí má nad tím kontrolu. To se týká mozkové neuronové hierarchie u normálních zdravých lidí, protože u patologicky uvažujících lidí dochází k celé škále narušení těchto myšlenkových vazeb. V tom nejjednodušším případě se setkáváme i s lidmi, kteří se radují z neštěstí druhých, na kterém nesou určitý podíl. Z toho je zřejmé, že signální transdukce a interakce mezi nervovými buňkami jsou velmi složité a tak je evolučně velmi obtížné sestavovat ty nejsprávnější kombinace pro propojení neuronů ve vytváření svědomí.

         Někteří lidé mohou mít svědomí vlivem své nemoci či svého duševního stavu svědomí silně utlumené, což se projevuje různým způsobem. Poměrně velká skupina lidí nemá nastoleny výčitky svědomí, a tak se dopouštějí poměrně nejrůznějších přečinů, které se mohou periodicky opakovat. Tito lidé jsou schopni bez jakýchkoliv výčitek posílat lidi na smrt, krást velké částky či majetek ze společného vlastnictví. To by mohlo ukazovat na to, že hladina svědomí je rozdílná pro různé činy a i pro různé osoby. Svědomí tak může být vyvinuto v různé míře u každého člověka, ale u něj může být posuzováno také druhými lidmi. Jsou lidé, kteří tak přebírají svědomí, či mají výčitky svědomí za druhé, aniž něco spáchali. Tento pocit se dá přirovnat, jako kdyby brečeli u nesprávného hrobu. Čím ale víc se nad svědomím uvažuje, tím víc se člověk dostává do kategorie těžko definovaných pojmů a vztahů. Lze říci, že svědomí souvisí s pamětí, a tak člověk, který nemá paměť, tak také nemá svědomí. Svědomí je ve stejné kategorii slov, jako jsou třeba pravda, čest a několik dalších, pro které nejsou spolehlivé definice. A také ani nemohou být. Když se začne uvažovat, co je vlastně podstatou vzniku svědomí, tak se člověk dostává až na počátek lidského života. Tady je otázka, zda člověku zárodky svědomí jsou dány geneticky při zrození a nebo se vytváří později pod vlivem nejrůznějších vjemů. Proto nelze spolehlivě říci, zda se lidí s dobrým či se špatným svědomím rodí, protože nejsou solidní podklady, že svědomí by bylo geneticky determinováno. To je něco podobného, jako kdyby někdo chtěl vědět, zda vrazi mají pro svou zločinnost genetické dispozice. Ještě v minulém století byly snahy z antroposomatických a z antropotypologických studií nalézt třeba na lebce člověka lokalizace, které by se daly dát do vztahu k jejich kriminální činnosti. Něco obdobného bylo vyhodnocování dermatologických obrazců či papilárních linií. V současnosti nejsou známy příslušné geny podmiňující utváření svědomí. Lze si jenom představit, že příslušná mozková mikrooblast tvořící svědomí, je naplňována více či méně těmito vjemy přicházející z vnějšího prostředí. Svědomí se může vytvářet na základě sekvence různých vjemů, které zanechávají myšlenkové stopy a to již od nejútlejšího věku. Je to něco obdobného jako, když člověk se učí jazyk a chápat význam slov. Svědomí, coby nepatrná myšlenková vazba se vytváří teprve během několika roků života a to na základě kontrastu posuzování dobra a zla. Člověk přijde na svět bez jakéhokoliv svědomí a teprve časem, jak začne přemýšlet, tak se mu začíná formovat svědomí a to i s možností jeho aktivace. Svědomí jeví velkou plastičnost, která je ovlivňována celou řadou jevů. Tyto jevy mohou být rozličné povahy, tak jak se začínají fixovat do lidského jednání. Zde se uplatňuje neuvěřitelné množství situací a vjemů, z kterých si každý odnáší velmi malý zlomek promítající se do jeho paměťových a myšlenkových struktur. Zde nejde jenom o chování a jednání dominantních lidí a zvířat, ale i o zesilující vjemy, které lze získat výchovou, četbou, různými rituály. Mnoho lidí mají vypěstovaný cit pro svědomí a dobře ví co „výčitky svědomí“ mohou znamenat. Zde je různá míra sebereflexe a to i z hlediska času. Tyto výčitky na ně přichází, pokud by udělali nějakou nesprávnost, či by ublížili někomu a něčemu. A tak se svědomí dává do souvislosti s pravdivým přístupem k životu. Svědomí je jako balonek, jehož obsah se zvětšuje nebo zmenšuje. Špatné svědomí se lidem během života stává přítěží, protože je strhává v jejich dalších činnostech. Člověk se žádným svědomím, či s dobrým svědomím je na tom psychicky lépe, než člověk se špatným svědomím. Ti lidé si pak uvědomují, že zlé či černé svědomí je nejlépe zapudit či vygumovat. To se někomu lehce daří, protože existuje plastičnost svědomí. Svědomí jako myšlenkový pochod není nikterak konstantní, ale lze jej je eliminovat. U velmi starých lidí je jejich svědomí utlumeno či vytěsněno již nastupující demencí.

          V minulosti se různí filozofové zamýšleli na formování svědomí, na otázky výchovy, až po jeho vtělení do různých náboženství. Člověk tak pomocí smyslů dodává mysli informace o vnějším světě a stavu svého těla v tomto pohybovém jednání a tak byl hledán nějaký seberevlexní dohlížitel či soudce nad správností lidského bytí a konání. Později psychologové přemýšleli nad svědomím a tak nacházeli jeho dopady v jednotlivých náboženstvích a to ve smyslu pozitivního či negativního vlivu na utváření myslícího jedince. Nalézali ve víře, že dobří lidé mají nenarušené svědomí a zlí lidé mají svědomí narušené. Mimo to, i vymezovali, že jsou lidé, kteří mají úzké svědomí a jsou i lidé, kteří mají velmi široké svědomí. Nelze však říci, že lidé se silnou psychikou či vynikající pamětí mají také silné svědomí. K čemu je svědomí, když není možné je nikterak exaktně definovat a také není možné je ani žádným způsobem měřit. Má tedy vůbec smysl používat svědomí a dokonce jej vtělovat do různých slibů? Na tuto otázku je celkem jednoduché odpovědět. Nemá, protože není co měřit a tak není čím argumentovat. Soudci by řekli, že nejsou pro to důkazy, i když člověk může být sám sobě soudcem. A tak proč se svědomí dostalo do těch nejvyšších sfér lidské činnosti. Konání lidí by mělo být pod kontrolou a tak svědomí jako sebereflexe lidského počínání ve smyslu dobra a zla, by k tomu mohlo být předurčeno. Svědomí by mohlo být tím nejlepším prostředkem, protože člověk navíc může být sám sobě svědkem i soudcem. Svědomí pro existenci samotného člověka může být v něm ukryto, protože bohužel není žádná možnost jak jeho svědomí předložit veřejnosti (třeba bohovi, soudci). Tady je rozdíl oproti různým typům IQ, podle kterých se lidi dají rozlišovat či klasifikovat. O svědomí, je možné tak pouze hovořit. Možná, že existují jazyky, kde toto slovo není. Přesto, ale pojem svědomí se promítl do různých náboženství a tak přetrvává až do současnosti. Proti tomu by nebylo námitek, kdyby svědomí opravdu mělo racionální hodnotu a dalo by se s ním manipulovat. Společnost, ve které by všichni lidé měli vyvinuté silné svědomí, by tak mohla být zbavena násilných jevů. Protože tomu tak není, tak nemá smysl apelovat se svědomím u některých profesních skupin. To se týká třeba advokátů, poslanců ale třeba i pana presidenta při jejich slibu.

        Detailněji si toto můžeme rozebrat na příkladu advokátů. Advokáti si ustanovili své zákony o advokacii, kde i se svědomím koketují. Advokáti musí skládat advokátní zkoušku a také do rukou předsedy Advokátní Komory tento slib: „Slibuji na svou čest a svědomí, že budu ctít právo a etiku povolání advokáta a chránit lidská práva. Slibuji, že budu dodržovat povinnost mlčenlivosti a dbát důstojnosti advokátního stavu“. Co k tomu dodat? Tento slib je zastaralý, nedostatečný a nic neříkající. Vždyť samotné slovo „slibuji“ je víc než vágní (ve smyslu nejasného, nejednoznačného, neurčitého, nepřesného významu), protože není co, a komu slibovat. Slibovat kočce či psu, že je budeme krmit, je víc přesvědčivé a průkazné, protože když je člověk když je nebude krmit, tak mu zemřou. Ani v tomto případě si nepotřebuje dávat nějaký slib, protože vědomí jej k tomu navádí. V případě, že člověk na to není, tak ve své svobodné volbě si nemusí tato zvířata pořizovat, aby mu nezahynula. Dále v advokátním slibu slovo čest je víc než pofiderní (slovo ve smyslu "nepodařený" nebo "podivného vzhledu", také "pochybný" či ve významu“ pofiderní člověk") a alibistické, protože advokát a čest to jsou téměř nesmiřitelné pojmy. Kdyby se čest advokáta dala definovat jako jeho snaha k získání úcty a důvěry, tak pak tato snaha by se měla týkat především v nastolování práva a spravedlnosti.   Tady jsou ty jeho hlavní parkety, protože úcta či důvěra v jiné oblasti (třeba ve sportovním oddílu), již není na něm žádána. V těchto oborech se uplatňují jiní lidé, kteří mají lepší schopnosti, vzbuzující úctu či obdiv než nějací advokáti. A může být advokát čestný a poctivý, když povinnost zachování mlčenlivosti jej v tom omezuje? Advokáti by se tedy měli pohybovat v mantinelech nastolování práva a spravedlnosti, protože lehce svým jednáním tuto čest a důvěru mohou ztratit a to nejen svojí zbabělostí a zachování mlčenlivosti v dosahování pravdy.   Čest se k advokátům vůbec nehodí a je to, to samé jako kdybychom jsme jim chtěli navléci medvědí kůži. Možná, že jiný převlek by byl více vhodnější odrážející jeho snahy o převtělování. Advokáti ztratili čest i členstvím v KSČ a StB o čemž nechtějí mluvit.

      Podobně kombinace slov čest a svědomí. Má vůbec smysl mluvit o svědomí a ještě se jej snažit vymezovat, když to vlastně nejde. To je relativně složitá věc i pro psychiatry, kdy tento termín již v minulém století opouštějí. Kdyby třeba advokátní komora naivně chtěla na tomto slibu setrvávat, tak by se měla především ptát, zda kriminální zločinci či vrazi mají vlastně svědomí, tak jako si jej advokáti ve své slibu připomínají. Pojem ctít právo a chránit lidská práva je víc než problematický a snad nemá smysl ani o tom psát. To by bylo na dlouhý rozbor a stejně nikam to nevede, protože praxe to sama vylučuje. Podobně jako je etika povolání či důstojnost advokátního stavu. Vždyť etika (z řeckého ethos - mrav), která zkoumá morálku nebo morálně relevantní jednání a jeho normy a tak napomáhá hodnotit činnost člověka z hlediska dobra a zla. Etika se tak zabývá teoretickým vyhodnocováním hodnot a principů, které usměrňují lidské jednání v situacích, kdy existuje možnost volby prostřednictvím svobodné vůle. Na rozdíl od morálky, která je blíže konkrétním pravidlům, se etika snaží najít společné a obecné základy, na nichž morálka stojí, popř. usiluje morálku zdůvodnit. V advokátním slibu se vyzdvihuje etika, ale v podstatě mnoho advokátů ani neví, co se etikou míní, protože etika jako teorie morálky se jim příčí. V různých debatách s advokáty, když se zmíní slovo morálka, tak se vůbec tímto slovem nechtějí zabývat. Říkají, že justice není o morálce, ale o právu.

         V advokátním slibu se uvádí také pojem důstojnosti advokátního slibu. K tomu lze říci, že důstojnost lze více chápat jako právní pojem, který zahrnuje aspekty ochrany člověka před špatným a jemu nedůstojným zacházením v momentě, kdy nemůže sám o sobě rozhodovat (4). To znamená, že o nějakou důstojnost advokátního slibu vůbec se nejedná, ale jedná se o důstojné chování advokátů. A tady je problém, protože někteří advokáti tuto důstojnost (vážnost, hodnotu) postrádají a posouvají se na stranu jejího opaku (studu, ponížení), který uplatňují ve své praxi. Advokátní slib není žádná etická ochrana před nedůstojným chováním advokátů porušujících základy morality a principů práva, jimiž jsou navždy podřízeny lidské konvence a právní systémy. Advokát pokud nerespektuje důstojnost člověka a to narušením jeho autonomní morální oblasti, tak vlastně porušuje slib, který složil. Advokát by si měl uvědomit, že biologická podstata lidské jedinečnosti je založená na lidské důstojnosti, která je trvalou, neměnnou a nezcizitelnou hodnotou každého člověka Důstojnost zahrnuje důstojnost mravní síly (za postoje), důstojnost zásluh (za výkony) a důstojnost v osobní identitě. Důstojnost je ošetřena v deklaraci lidských práv (NY.1948), etickým kodexem (ČLK), etickými pravidly zdravotní péče (ICN) kde jsou rozvedeny postuláty respektu k lidskému životu z hlediska důstojnosti a lidských práv. Advokát se může v podvědomí advokátními slibu vysmívat, protože není přesvědčen o jeho smysluplnosti.

        Lze říci, že advokát a čest, advokát a svědomí, advokát chránicí lidská práva, ctí etiku povolání, důstojnost to je snůška nesmyslných ustanovení, které jsou v rozporu s činností některých advokátů. Je to analogické jako kdyby advokáti ve svém slibu slibovali:„my lidé se budeme snažit využívat právní znalosti ku prospěchu druhých a také ku prospěchu svému, protože touto činností se chceme živit“.

       Argumentace se svědomím u právníků je dvojsečná zbraň. Na jedné straně se u nich svědomí jakoby vyžaduje daným advokátním slibem a na druhé straně svědomí musí jít stranou, protože by svojí profesi nemohli vykonávat. Je třeba si uvědomit, že nemá vůbec smysl vymezit advokáty nějakým způsobem třeba advokátním slibem od ostatních lidí a argumentovat slovy ve slibu daném. Vždyť normální lidé mají čest, svědomí, etiku a smysl pro pravdu a spravedlnost daleko větší, než třeba advokáti pomazaní advokátní komorou. Lidé by důstojnost či vážnost advokátního stavu brali mnohem více, kdyby advokáti jako ochránci práva a spravedlnosti se věnovali celý život této činnosti, málem se neženili a nehromadili majetek. Samozřejmě nekradli, nevydírali a chovali se slušně. Pak by mohli i chodit na veřejnosti třeba i v talárech a nikdo by jim to nezalíval a veřejnost by si jich vážila. Ale chování či jednání advokátů není pro společnost vůbec přesvědčivé. Někteří advokáti nastolují až neetické praktiky týkající se vydírání, vyhrožování, provázeném obohacování, okrádání čehož jako by hlavní smysl byl vyhrát pofiderní spor, což nemá v nezávislém nastolení práva a spravedlnosti vůbec co činit. Přece advokáti nejsou nějací novodobí gladiátoři bojující v soudních arénách o svůj žvanec na přežití, ale musí to být především lidé. Na závěr lze říci, že advokátní slib na prahu dalšího tisíciletí nemá žádnou výraznou hodnotu a jsou to v podstatě nic neříkající slova. Navíc tento slib operuje se základními lidskými pojmy (čest, svědomí, etika, důstojnost), které se i v současnosti velmi těžko dají definovat, protože mají různé významové odstíny. Advokátní slib, pokud by měl mít nějaký smysl tak by měl být úplně jinak formulován. Ale ve výchově advokátů se jedná úplně o něco jiného. Advokáti, když by chtěli pomáhat u soudu, tak by měli prodělat speciální psychologické-psychiatrické vyšetření, které by je po pozitivním absolvování opravňovalo k advokátní činnosti. Kritéria pro toto oprávnění způsobilosti již není problém v současnosti vytvořit. To by mělo daleko větší význam, než operovat u advokátů se svědomím a dokonce jej vtělit do jejich slibu.

Dr.Kristián Koubek, DRSc