Vojenští historici neopomenou připomenout, že byla součástí vize T. G. Masaryka na vytvoření Spojených států evropských. Přemýšlel o ní Winston Churchill a jednala o ní mezinárodní konference, svolaná do Paříže v roce 1951, tj. v době, kdy NATO bylo ještě v plenkách. Myšlenku na vytvoření evropské armády již delší dobu propaguje Německo; na oslavách 50. výročí vzniku EU v Berlíně ji oživila Angela Merkelová. Po přijetí Lisabonské smlouvy v roce 2009 ji začala prosazovat Itálie s tím, že vytvoření vlastní evropské armády by mělo být dalším logickým krokem integračního procesu. Tři roky na to po vytvoření evropských vojenských struktur volal již kvintet v podobě Německa, Itálie, Francie, Španělska a Polska, a to na základě dobrovolnosti a závazného sdružení finančních prostředků. Zvlášť iniciativní byl v tomto ohledu tehdejší polský ministr zahraničí Radek Sikorski, který zdůrazňoval: „Pokud chce být EU velmocí, musí mít prostředky, jimiž prosadí svůj vliv mimo území Unie“. V praxi toto úsilí vyústilo ve vytváření skupin rychlého nasazení (o síle 1500 mužů) schopných zasahovat v konfliktech nevelké intenzity.

Tato idea se dosud nerealizovala v plném rozsahu proto, že většině členských států chyběla politická vůle, zejména poté, co zanikla Varšavská smlouva a rozpadl se Sovětský svaz. Projevilo se to i poklesem či stagnací výdajů na zbrojení, což vyvolalo v USA vážné znepokojení. Pokračující finanční a hospodářská krize donutila všechny bez výjimky šetřit, a to i na výdajích na zbrojení. (Evropa při tom neměla definovány ani své strategické zájmy, které by měla společná armáda hájit v prvé řadě, dnes je matně formuluje jako „evropské hodnoty“.) Koordinace zbrojního průmyslu, modernizace výzkumu a vývoje zbrojních systémů nové generace zůstávala na nízké úrovni, přičemž neochotu k vytváření evropského obranného pilíře svým způsobem brzdila i vysoká závislost evropských vojenských kapacit na Spojených státech.

Unie za posledních deset let uskutečnila přes 23 civilních misí a několik vojenských operací

Akceschopnost evropských států prověřila krize na Balkáně – poté, co ji nezvládly, přišel zásah USA, Ruska a OSN. Operace v Libyi, jíž se polovina členských států NATO včetně Česka zdržela, se neobešla bez silné letecké a logistické podpory USA. Bombardování trvalo téměř osm měsíců, což je pro období světového míru rekord. Unie za posledních deset let uskutečnila přes 23 civilních misí a několik vojenských operací, které ukázaly, že operační systém je nepružný, proces rozhodování zdlouhavý a celkově drahý.

Podle autorů iniciativy k vytvoření společných ozbrojených sil Evropy nazrála doba, aby tato vize přestala být fikcí a stala se spolehlivým nástrojem společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU. Zda se tak stane, ukáže čas. Lze předpokládat, že tlak na vznik armády bude velký. Jde o vytvoření nového účinného svorníku, který má posílit soudržnost EU, neboť se mnohým znelíbilo číst novinové titulky typu „EU se rozpadá“, a současně má posílit vnitřní disciplínu, která ochabla, jak ukazují sankce proti Rusku. Je to pokus o lepší využití lidských, materiálních a finančních prostředků pro obranu a bezpečnost, a zřízením zvláštní evropské agentury posílit koordinaci a spolupráci v oblasti zbrojního průmyslu.