Vemte si třeba české rockové hráče na bicí. Na nich je jasně vidět, že systém práce s mladými bubeníky u nás není nejlepší. To vidím jako příčinu faktu, že nás ta současná bubenická generace moc dobře nereprezentuje. Není ve světě vidět a na konkurenci většinou nestačí. Nemá ten správný švih, často zrychluje a pak ta stará česká nemoc: trioly, hlavně ty velké. Chce to mít systém vyhledávání bubenických talentů na školách, lepší vybavení bubenických zkušeben a taky promyšlenější systém dalšího vzdělávání učitelů hry na bicí nástroje a jejich lepší metodiku. Na ministerstvu školství je trestuhodně zanedbané zastoupení bubenických odborníků. Bubenická mládež nemá domácí vzory, málo se věnuje tvrdé přípravě a podceňuje soustavnost, píli a vytrvalost.

A naši instalatéři? To je skoro propadák. V tomto oboru nás navíc poslední dobou ničí polská konkurence, na níž se projevuje dlouhodobě pěstovaných cit polských reprezentantů pro dural i tvrzené plasty. Prostě nelze spoléhat na talentované jedince, bez propracovaného systému kroužků tvořivé mládeže se budeme dál utápět v průměru a naše koupelny ve špinavé vodě.