Sociologové, muzikologové, psychologové, ti všichni napsali tuny literatury o tom, jestli se tehdy svět navždy změnil k lepšímu, nebo k horšímu. Nevázanost, rozvolněnost, estetika drásavosti, fanfarónské sahání i na dráty spadlé na zem.

Ale taky krutá cesta dovnitř do sebe, do komnat hrůz, strachů, obav, jizev, bolestí, zklamání, marnosti. A to vše bez těch omletých klišé, s brutální přímočarostí, s vivisekcí v přímém přenose, s rozšlapáním lživých iluzí a alibismů. A s hledáním, kam že to pořád utíká vše, co má nějakou cenu.

Ne, na tom shoda nebude. Jen na jednom. Ať lepšímu, nebo k horšímu, svět se v onu chvíli změnil definitivně a z omelety už se vejce zpátky nestanou. Někdo to o sobě ví, většina to neví, ale všichni jsme dědici toho Velkého třesku z doby před 55 lety. Denně se vyrovnáváme se snahou o náhražky, o budování nových lživých iluzí a alibismů nebo s poznáním, že opravdovost bolí.