Například v USA je církví mnoho set a i u nás existuje řada někdy i poněkud exotických náboženských společenství. Mají své svatyně, modlitebny a jiná duchovní místa, kde praktikují občas pro vnějšího pozorovatele i hodně výstřední formy uctívání svého kultu. Nikdo jim v tom nebrání a má se obecně za to, že k tomu není důvod, pokud svou víru a její praktiky ta či ona menšina nevnucuje ostatním.

Některé z těchto svatyní může klidně navštívit tolerantní jinověrec či ateista za předpokladu, že nebude rušit průběh bohoslužby, jako se to stalo mně, když mi na galerii chrámu v Haarlemu uprostřed gospelové mše vypadl z kapsy telefon a s ohromným duněním do ticha skákal schod po schodu za velmi pozdvižených obočí stovek baptistických černochů, z čehož mi jako jedinému přítomnému Kavkazanovi nebylo úplně veselo.