Tak nám německá levicová vláda dovládla. Levicovost a progresivismus bylo totiž to jediné, co měli členové „semaforové“ koalice společného. Tak to obvykle bývá u koalic, které se dávají dohromady „proti někomu“, a ne na základě průniku svých poltických programů.

Rudá sociální demokracie se podílela téměř na všech poválečných vládách. Mívala ve svém středu silné osobnosti a čerpala z mohutné podpory odborů. Však také její elektorát tvořili především zaměstnanci průmyslových firem. Podobně jako socialisté a sociální demokraté jiných zemí (včetně té naší) se ale na svůj tradiční elektorát vykašlali a začali nadbíhat rozmazlené pokrokářské velkoměstské mládeži, takovým těm hipsterům, kterým je prosperita německého průmyslu ukradená, protože je obvykle živí granty nebo rodiče. Sociálně demokratický volič tak zůstal opuštěn, zčásti si našel zastání u AfD nebo u postkomunistů.

Zelené světlo semaforu překvapivě patří Zeleným. Ti jsou naprostý krajní extrém. Takový, že je pro ně i levičácká SPD málo pokrokářská. Zelení se nevzdali svého sebevražedného tažení proti německému průmyslu a zemědělství ani poté, co převzali významnou část zodpovědnosti za chod státu, a ani poté co jejich hujerská grýndýlovština začala přinášet své jedovaté ovoce v podobě řetězového krachu německých průmyslových firem, především automobilek. A nevzdali se ani své extrémní genderové a multikulti ideologie, přestože i jejich včerejší voliči vidí, že takhle cesta vede leda do zeleného pekla.