Byly to články šéfredaktora Františka Mikše „Kulturní politika a její evropská a česká dilemata“ a Tomáše Drobného „Kultura na okraji politického zájmu“. Nepovažujeme je za okrajové a za nevýznamné. Proto se k nim cítíme potřebu vyjádřit. Polemizujeme s nimi, ale jde nám o podstatu věci. Velmi bychom si přáli, aby naše polemika nebyla chápána osobně. Nicméně, polemizujeme se dvěma konkrétními články, a proto jména autorů nemůžeme vynechávat.

Ač s názory v těchto článcích v mnohém nesouhlasíme, jsme rádi, že postoje autorů dávají dobrou příležitost k potřebné diskusi. Ostatně, rozumíme tomu tak, že redakci Kontextů o diskusi jde.

Vybíráme si jen to, co považujeme z obou textů za nejdůležitější. Nezmiňujeme to, s čím souhlasíme. Uvědomili jsme si to zejména v okamžiku, kdy jsme v následujícím čísle Kontextů (č. 3, 2015) s nesmírnou chutí četli článek F. Mikše „Obrana ženských tvarů“. Jeho mezinadpisy „Feminismus, falešný diktát stejnosti a homosexualizace módy“, „Umělecká zpupnost a agresivní subkultura“ nebo „Móda, homosexualismus a úprk před přirozeností“ nám mluví z duše. Už více než 10 let zdůrazňujeme zásadní odlišnost mezi „homosexualitou“ a „homosexualismem“ (stejně jako mezi „human rights“ a humanrightismem a třeba islámem a islamismem) a jsme rádi, že to někdo vidí stejně jasně.

Nejsme v žádném případě obhájci současné politiky České republiky (včetně vztahu dnešní politické garnitury ke kultuře), dokonce se skoro zdráháme přijmout sám termín „kulturní politika České republiky“. Souhlasíme s autory, že oficiální dokument Státní kulturní politika České republiky 2009-2014 je spíše „obecným slohovým cvičením než koncepčním textem, který by někdo z politiků a státních úředníků bral vážně“. Jsme přesvědčeni, že ho vážně nikdo nebere, snad jen kolem kultury se pohybující „kulturní představitelé“ (termín autorů) či na kultuře se přiživující lidé. To, že Česká republika nemá „čitelnou a srozumitelnou koncepci kulturní politiky“ (str. 21) nás ale netrápí a na rozdíl od autorů si už vůbec nedovedeme představit, že někoho může trápit např. absence „smysluplné strategie kulturního exportu“.

František Mikš to rozvíjí a říká, že „chybějí i praktičtěji zaměřené publikace o kulturních či kreativních průmyslech, deficit je pociťován v oblasti plánování, implementace a evaluace kulturní politiky, ale i na poli mezinárodní spolupráce a kulturní diplomacie, v oblastech strategického plánování a efektivního projektového managementu.“ (str. 22). Ptáme se, komu tyto věci chybějí? Kdo pociťuje deficit plánování kulturní politiky? Kde se vůbec tento termín v našem kontextu vzal? Opravdu je deficit tohoto typu tématem naší doby? Vadí nám příliš malé množství papíru popsaného frázemi o kulturnosti či o nutné kultivaci těch druhých za jejich vlastní peníze?