To ale na jeho projevu bylo to nejmenší, vůči čemu je nutno se ohradit. Junckerův projev byl (nebo spíše měl být) prvním zásadní shrnující reflexí stavu EU po červnovém hlasování Británie o odchodu z EU, což byla určitě největší událost v poválečné historii evropské integrace. Bylo by namístě čekat, že taková reflexe se bude zabývat především tím, proč občané třetí nevětší (počtem obyvatel i ekonomickým výkonem) členské země už nechtěli dál žít pod bruselskou kuratelou a proč podobné hlasy sílí i v mnoha dalších zemích. Jenže takovou sebereflexi bychom od eurokrata Junckerova ražení čekali marně. Téma brexitu pojal pouze jako téma pro úvahy o technickém řešení odchodu Británie. O příčinách nic.

Evropská unie stále není jednotná...Některé věci se vylepšily, jiné ne. S tím souvisí krize v EU,“ řekl Juncker a odhalil tím své myšlení. Nejednotu považuje za příčinu krize a řešení vidí ve „vylepšení“ této nejednotnosti, tedy v jejím odstranění.