Zakazovatelé vystupují jako ztělesnění čistoty a zdraví, obránci jsou vykreslováni jako přátelé smradu a nemocí plic. A ještě něco. Obránci mají za sebou 20 let neustálé argumentace, takže jim někdy připadá, že už všechno řekli, všechno napsali a každý musí jejich argumenty znát a při rozhodování vzít v potaz.

Proto se už nechtějí opakovat a jejich odpor slábne. Paradoxně zrovna ve chvíli, kdy je k totálnímu zákazu nejblíže. I já mám pocit, že jsem na toto téma už řekl opakovaně vše. Jenže právě teď je třeba překonat své znechucení z hluchoty oponentů a argumenty vrátit na stůl. A nejen to.

Argumentace z obou stran se vzájemně míjí, jedna druhou nevyvrací, ale paralelně vede svůj boj. Já to zkusím čelně. Místo souběžné argumentace se postavím nejčastějším argumentům zakazovačů a uvidíme, jak na tom jsou.

1. Podniky, kde není zakázáno kouřit, ohrožují zdraví zákazníků a personálu.
    
2. Každý má právo na občerstvení v nezakouřeném prostoru.
    
3. Restaurace a hostince nejsou soukromým územím ale veřejnými prostorami, na které se mohou vztahovat pravidla platná pro veřejné prostory obecně.
    
4. Zákaz kouření není kvalitativní skok od současného stavu do jiného režimu. Je to jen další pravidlo, podobně jako hygienické normy.
    
5. Jde o spor mezi kuřáky a nekuřáky a normální je nekouřit.
    
6. Kuřáků je menšina a ta se má podřídit většině.

Jen okrajově se vyrovnám s argumentem nultým: tabákový kouř je neestetický a smrdí. To je totiž zcela individuální hodnocení, nikoli konstatování faktu. Někomu je dým páleného suchého listí příjemný, někomu smrdí, někomu je lhostejný. Takže rovnou k věci.

1. Podniky, kde se smí kouřit, protože to majitel nezakázal, se nedotýkají žádným způsobem nikoho, kdo při jejich návštěvě vystaven kouři být nechce. Není povinné tam chodit. Představte si, že jdete po ulici a minete dům, kde neprovozují podnik žádný. Jdete dál, nic vás tam nezaujalo. Po nějakém čase tudy jdete opět a hle, v tom domě otevřeli hospodu, v níž se smí kouřit. Pokud vám taková služba nevyhovuje (jako zákazníkovi či jako potenciálnímu zaměstnanci), opět jdete dál, nic se pro vás nezměnilo. Je to pro vás stejné, jako když tam nic nebývalo. Stejné, jako kdyby tam otevřeli potápěčské potřeby, a vy vodu nesnášíte. Nevznikla vám žádná újma, žádný nárok. Netýká se vás to.
    
2. Nemá. Pokud by měl, jak by toto „právo“ uplatňoval v místě, kde nejen není poruce nekuřácký podnik, ale kde není podnik vůbec žádný? Ve vsi bez hospody? Uprostřed lesa? Pokud by stát uznal existenci takového práva, musel by ho zaručovat zřízením vlastní sítě všude dosažitelných nekuřáckých podniků, popřípadě zakázkou, v níž by si takovou službu za veřejné peníze objednal u soukromníků.  Nemůže takové právo uznávat jen tam, kde dosud funguje služba jiná (květinářství zakouřená hospoda, trafika), po jejím majiteli vymáhat službu nekuřáckého občerstvení a tím na něj přenášet výkon veřejné role.
    
3. Jestliže majitel otevře podnik, kde nabízí své služby přicházejícím, nestávají se jeho prostory veřejnými v obecném smyslu. Nelze do nich kupříkladu přijít a nic nekonzumovat, lze pouze přijmout (nebo odmítnout a odejít) smlouvu o poskytnutí služby, kterou provozovatel nabízí. Charakter této nabídky je na provozovateli.
    
4. Hygienické a podobné normy mají v pohostinství jedinou funkci: přesně vymezit parametry smlouvy, zmíněné v bodu 3. Do pohostinství člověk vstupuje v dobré víře, že dostane zdraví nezávadné nápoje a pochutiny, protože to mu provozovatel ve své implicitní smlouvě nabízí. Normy tedy slouží k ověření, zda provozovatel smlouvu splnil. Pokud ale on sám rozhodne, že součástí této smlouvy není poskytnutí nekuřáckého prostředí, nemůže mu to norma přikázat. Smlouvu lze odmítnou, když mi nevyhovuje. Co bude inspekce kontrolovat v sado-maso salonech? Jestli tam netrápí hosty? Ale oni tam přicházejí s vědomím, že jim netrápení nikdo neslibuje! Možná by si u inspektorů mohli stěžovat, že jsou trápeni málo. Pokud majitel nabízí středověkou stylovou putyku, kde se maso pleskne lidem rovnou na stůl a obsluha bude stylově hrubiánská, půjdou tam hosté s vědomím, že to je součástí smlouvy a ne jejím porušením. Nekuřácké prostředí si mohou vynucovat jen tam, kde je jim slíbeno a slib (smlouva) je nesplněn. Pokud někdo chodí do hospod, kde není zákaz kouření, i proto, že mu pálené listí voní, mohl by si tak maximálně stěžovat, že tam zrovna nikdo nekouří, zrovna jako ten, kdo chodí do pivnice, kde někteří hosté obvykle hrají na nástroje, a on zrovna nikdo nehraje a přitom ho majitel na to nalákal.
    
5. Vůbec nejde o spor kuřáků s nekuřáky, ale těch, kdo respektují svobodu podnikání a nakládání s majetkem, s těmi, kdo si myslí, že vše je vlastně státní a majitelům jen za určitých podmínek propůjčeno. Já sám jsem celoživotním nekuřákem. Znám také kuřáky, kteří na podobný zákaz těší. Nemají dostatek vůle jít s cigaretou na chodník nebo navštívit raději nekuřácký podnik, a když kouří uvnitř, vadí jim dýmem načichlé oblečení.  Tak chtějí, aby jim někdo to jiné chování nařídil, když to sami vůči sobě neumějí.
    
6. Zdá se vám správné, že jeden člověk nabízí jistou službu, druhý ji dobrovolně přijme, ale přijdou další tři lidé a zakáží jim to, i když se jich to netýká? To není svobodný svět ale demokratura.

Až bude tabák postaven mimo zákon a jeho konzumace v přítomnosti jiných osob také, bude trestné si zapálit všude, i doma, stejně jako všude (i doma) je nezákonné někoho bodat nožem. Dokud je ale legální komoditou, je plošný zákaz jeho konzumace i tam, kde to majitelům a provozovatelům nevadí, útokem na soukromé vlastnictví a svobodu všech, ne bojem za dobro, zdraví a čistotu.

P. S.: Nabídl jsem tento text Hospodářským novinám. Ty ho podstatně zkrátily (až místy vypadly hlavní argumenty a souvislosti), ale to se v novinách stává. Příznačné ale je, že jej uvedli pod titulkem „Má se kouřit v restauracích?“, mně daly do úst odpověď ANO a svému redaktorovi, který se s mými slovy klasicky zcela míjel, daly do úst NE. Jenže mně takovou otázku nikdo nepoložil. Otázka navíc zcela vystihuje úplné nepochopení jádra sporu. Tak jsem dotyčnému redaktorovi napsal:

Dobrý den. Díky za pomoc při zveřejnění článku. Jen drobnost: nikdy v životě bych na otázku, zda se má kouřit v restauracích, neodpověděl ANO. Jsem celoživotním nekuřákem a kouření v restauracích nijak nepotřebuji. Otázka vůbec nestojí, zda se MÁ (či nemá) kouřit v restauracích, protože tématem není povinné (či doporučené) kouření v nich. Na tu bych totiž odpověděl, že raději nemá. Otázka kolem chystaného zákona stojí jinak: má o možnosti konzumace legální komodity v hospodách a restauracích rozhodovat majitel, nebo stát? Já říkám majitel, Vy stát. Zákonem a pod sankcemi. Protože debata vůbec není o kouření, ale o postátnění soukromého podnikání. Zdraví L. J.

Psáno pro blog idnes.cz

Psali jsme:

Hygienická stanice Praha: Za porušování protikuřáckého zákona padly loni pokuty za 363 tisíc

Hospodský chtěl udělat hospodu jen pro dospělé. Co pak zažil s úřady jej šokovalo

Senátor Malý: Potřebujeme nezávislé studie

Senátor Valenta: Tomu, kdo si chce zapálit, v tom nikdo nezabrání

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

Líbil se Vám tento článek?

---

Nezávislost naší redakce můžete podpořit peněžitým darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:

131-981500247/0100

QR kód obsahuje údaje k platbě, výši částky si určete sami.