Druhého ledna roku 1990 jsem zrovna pobýval v Mnichově, když tam přijel v rámci své historicky první zahraniční návštěvy čtyři dny po svém zvolení prezident ČSSR Václav Havel. Stál jsem pod balkonem v davu, ke kterému promlouval náš nový prezident spolu s bavorským premiérem Maxem Streiblem, když mě na protějším chodníku upoutal srovnatelně velký dav s transparenty, zadržovaný německými policisty. Byli to v Bavorsku usedlí slovenští imigranti, kteří této unikátní příležitosti využili ne k uvítání nové svobody své staré vlasti, ale k demonstraci za samostatnost slovenského státu.

Musím přiznat, že mne to ohromilo. Považoval jsem za zcela legitimní, že se v nově rozené demokracii budou objevovat různé názory na uspořádání federace, ale překvapilo mě, že pro zjevně významnou část zahraničních Slováků je věc národní emancipace zásadnější věcí než pád komunismu a obnovení demokracie. Až o několik měsíců později mi došlo, že podobné pohnutky nelze hodnotit zvenčí a že pokud je necítíme naléhavě my, mohu to jiní autenticky vnímat úplně jinak a je třeba to prostě brát na vědomí.

Češi byli takto autentickým emancipačním postojem Slováků zaskočeni ještě několikrát. Cítili se ve své federaci komfortně, a přestože jim často z ÚV, Hradu či vlády poroučeli spíše Slováci než Češi, brali federální stát za svůj a s naivní samozřejmostí předpokládali, že to takto cítí všichni. Necítili.

Proto byli tito Češi tak zaskočeni urputností „pomlčkové války“, romantickým národovectvím slovenských politiků a umělců, aktivitami Matice slovenské, militantností Slovenské národní strany, jednostrannými akty a prohlášeními z půdy oficiálních slovenských institucí, požadavky na změny kompetencí a na samostatnou politiku v oblastech, jejichž výkon je atributem suverénního státu, tlakem na přehodnocení finančních toků či zahájením prací na slovenské ústavě. Považovali to vše za výstřelky, ne za projevy nové reality.