Že pan ředitel národního parku nevnímá rozpor ve vyjádření Zemana o umírněné péči o lesy národního parku a prohlášením, že považuje celou Šumavu za hospodářský les, je politováníhodné. Ovšem tvrzení, že by Schwarzenberg nechal celou Šumavu bez pomoci člověka, je už nehoráznost. Naštěstí jsou postoje Schwarzenberga dostatečně zdokumentovány: vždy tvrdil, že když jsme se jednou rozhodli naše nejzachovalejší lesy chránit formou národního parku, měla by se péče odvíjet od této priority. Ano, mluvil o bezzásahovosti, ovšem v prvních zónách, zkrátka tam, kde právě nesmí platit přístup jako v hospodářských lesích, kde jsou hodnotou přírodní procesy a příroda sama. Další tvrzení, které u ředitele národního parku opravdu zarazí, je tvrzení o tom, že šumavské lesy jsou nepřirozené a že byly po staletí obhospodařovány člověkem. Pravdou je, že člověk na Šumavě působil dlouho, ovšem ne stejně intenzivně a ne všude, masivněji zhruba od 19. století. Přesto byly právě lesy v jádrové části Šumavy zachovalé s neuvěřitelně vysokou schopností regenerace, která se stala v dobách železné opony tím hlavním důvodem, proč zde vznikl národní park. Jinými slovy, z hlediska rozsahu původních lesů a jejich blízkosti k přírodnímu stavu je Šumava, zejména v prvních a ve velké části druhých zón parku, tím nejlepším, co v České republice máme. Karel Schwarzenberg nikdy neřekl, že by Šumavu nechal bez péče, dokonce i bezzásahový režim vyžaduje hodně práce, monitoringu a o to větší a velmi specifické úsilí v péči o les v okolních zásahových zónách. Pan ředitel parku by toto všechno měl vědět.

Napadání Jakuba Hrušky a dalších členů vědecké části Rady parku mi připadá opravdu ubohé. Drtivá většina renomovaných vědců v celé Evropě, kteří se zabývají ochranou přírody a přírodních fenoménů, přirozenými procesy a managementem národních parků opakovaně a jednoznačně vyjádřila, že lesnický přístup, založený na těžbě a zasahování do přirozených procesů v jádrových zónách, do národního parku nepatří. Prsknout jedovatou slinou na renomované vědce, kteří své názory dokládají naměřenými fakty, se ovšem dnes nosí a zřejmě se to „hodí do krámu“. Na tom, že se objektivně měřená vědecká erudice současného vedení parku a vědců, kteří ochranu přírody motorovou pilou kritizují, nedá srovnat, asi bohužel nesejde.

Usmrcení 3 milionů smrků na Šumavě kůrovcem za pět let je na první pohled silný argument. Bylo by nicméně zajímavé slyšet, jak se k tomuto číslu došlo. Každopádně zůstává pravdou, že jenom samotný orkán Kyrill zlikvidoval podle výkazů téměř 750 tisíc kubíků, neboli téměř milion stromů. Bylo přesvědčivě prokázáno na základě satelitních snímků, že jeho ničivá síla dopadla právě tam, kde se předtím zasahovalo, a bezzásahovým plochám se prakticky vyhnula. Za dob, kdy se proti kůrovci v parku intenzivně bojovalo (tedy za ministrů Bendy a Kužvarta, mj. i v době premiéra Zemana) vítr pokácel dalších téměř 800 tisíc kubíků, čili zhruba milion stromů. Dalších téměř 700 tisíc kubíků – neboli necelý milion stromů – byl pokácen. I přes nejintenzivnější zasahování se nepodařilo kůrovce zastavit a výsledkem bylo přes půl milionu kubíků, chcete-li, přibližně 700 tisíc stromů, které uschly a zůstaly stát. Ano, v době, kdy se prosazovala plně zásahová strategie boje s kůrovcem!  Navíc vznikly rozlehlé holiny v řádu stovek hektarů ve vrcholových částech Šumavy, vedoucí k následným škodám větrem. Jak se zdá, rovnice není tak jednoduchá jak by se mohlo zdát. Dá se zcela dobře tvrdit (a řada odborných studií např. z Polska, Bavorska či Švýcarska to přímo dokládá), že ať se v jádrových zónách kácí či nekácí, na dobu trvání a rozsah kůrovcové kalamity to má minimální efekt – rozhodně nesrovnatelně menší než dopady sucha, imisí, vyplavování živin a především větrných kalamit.