Pokud se budeme ptát po zdroji tohoto vlivu, pak si dovolím jako odpověď nabídnout jeho tezi o tom, že „filosofové doposud svět jenom vykládali, ale nyní nastal čas ho změnit“. Marx nejen svým odvážným způsobem vyložil podobu společnosti své doby a světa, který ho obklopoval, a formuloval jeho podstatu. Marx navíc navrhnul postup, jak tehdejší svět změnit a napravit k obrazu dělnické třídy, a k tomu se aktivně, organizační, novinářskou i politickou prací zapojil do procesu této nápravy, v duchu, který představil před 170 lety v Komunistickém manifestu.

Právě zde je třeba hledat základní zdroj rozporuplnosti Karla Marxe. Člověk prostě nemůže být politikem, novinářem, vědcem, filosofem a prorokem zároveň, bez toho, aby se nedostal sám do rozporu sám se sebou a natož s druhými.

Dnes žijeme v době, kdy o Karlovi Marxovi vynáší své soudy daleko více lidí, než je těch, kteří od něj nebo o něm kdy něco seriózního přečetli. Skoro každý o Marxovi něco slyšel, má o něm utvořený jakýsi, většinou velice zjednodušený, paušalizovaný a často extrémní obraz a ten interpretuje a posílá dál. Často není možné být členem nějaké názorové, zájmové nebo politické skupiny či společenství bez toho, že je nutné zastávat jediný správný názor na Marxe. Totéž platí i o názorech poplatných určitým místům a době. Bohužel, dnes opět existují i vědecká pracoviště a kolektivy, kde je vyžadován jediný správný názor na osobnost a dílo Karla Marxe, a to je 200 let po jeho narození velmi a velmi smutné…

Výročí Karla Marxe přineslo v EU především debatu nad jeho velikou čínskou sochou v Trevíru a projevem Jeana Clauda Junckera v předvečer jejího odhalení. Absurdnost tohoto představení a velká mediální pozornost dokonale překryla jakoukoliv seriózní diskusi o životě a díle Karla Marxe. Alespoň v té části světa, kde by taková diskuse měla být nejplodnější. I ty nejlepší myšlenky zůstaly ve stínu bronzového velkého panáka, kterého věnoval čínský imperiální režim, který má komunismus jenom jako falešnou masku a nástroj útlaku vlastního obyvatelstva, aniž by kdy pochopil jeho podstatu. Zůstal na úrovni rozvoje jak nutné tak přidané represe ve společnosti, jak by řekl významný sociolog Herbert Mancuse. To je ostatně charakteristické pro většinu režimů, které navázaly na Marxovu legitimizaci násilí proti celým skupinám obyvatelstva. Násilí, které bylo nazváno třídním bojem a diktaturou proletariátu. Zůstaly ve stínu projevu největšího evropského byrokrata, který je ztělesněním spojení byrokratické a ekonomické oligarchie jako největší tragédie současné EU.

Evropa si připomíná rovněž výročí jiného velikána ducha. Minulý podzim to bylo půl tisíciletí od vystoupení Marina Luthera. Jeho dílo představuje podivuhodnou paralelu s dílem Karla Marxe. Společné jsou osvobození lidových mas od dobových dogmat a útlaku, společné jsou kontroverze a revoluční násilí, kterou jak protestanství, tak marxismus do společnosti přinesly a přinášejí, společné mají to, že Marx i Luther byli zároveň tvůrci, propagátory i realizátory svých myšlenek, společné je i to, že se oba pokusili převyprávět židovsko-křesťanskou koncepci běhu světa. Jakkoliv byl jeden z nich profesorem teologie a druhý označoval náboženství za opium lidstva, historický materialismus je ve své podstatě příběhem vyhnání z ráje prvobytně pospolné společnosti, kde roli dědičného hříchu sehrává touha po osobním a soukromém vlastnictví. Kapitalismus byl určen jako doba, kdy dojde malou objížďkou přes socialismus k návratu do ráje na zemi nazvaného komunismus prostřednictvím apokalypsy a posledního soudu ztělesněné právě zostřeným třídním bojem a diktaturou proletariátu. Omlouvám se za zjednodušení. Principem Marxova spasení byla práce a zásluhovost. Problémem byla iluze, že se diktatura proletariátu někdy vzdá své moci získané a reprodukované násilím.