Na samém konci listopadu 1938, měsíc před svou smrtí, uveřejnil Karel Čapek v Lidových novinách pravděpodobně svůj poslední text s názvem „Jak to bylo“. Vzhledem k současné situaci v naší společnosti, plné hledání viníků a osobních útoků na straně jedné, naprosté ztrátě smyslu pro proporce a realitu při hodnocení společenské situace na straně druhé, a především naprostému zmatení a hysterii v řadách intelektuálů na straně třetí si dovoluji pouze tiše doufat, že podobný text nebude třeba „v brzku“ přepisovat do pera nebo klávesnic našich současníků…

Snad právě závěr letošní adventní doby, týden před smutným výročím Čapkovy smrti, je vhodný čas si tento text připomenout…

Bůhví, nikdy by mě nenapadlo toto psát, aspoň v téhle době ne, kdy všechno osobní připadá člověku příliš malicherné a nicotné. Nemyslel jsem, že budu čímkoliv odpovídat na jistou pozornost, které se mi dostává v některých pražských večernících a jiném tisku; divil jsem se jen, že těm nebo oněm lidem ani dnes nezašla chuť bavit se literárními válečnými tanci. Byl bych ochotně počkal, až je to omrzí, a kdyby je to neomrzelo, taky dobře; vždyť to není víc než kapka v tom, čemu se říká proud doby. Až teď, kdy, jak ukázal spontánní článek Karla Horkého, už i jiným lidem stojí za to něco říci na útoky a narážky, které se týkají mne, jsem nucen se domnívati, že to také mně musí stát za to, abych se ozval, a že bych další mlčení nemohl vlastně omluvit.

Promiňte, že začnu trochu šíř; bude to povídání o tom, co český spisovatel dělal nebo nedělal v tom posledním těžkém roce, — říkám český spisovatel, protože předpokládám, že druzí spisovatelé také měli snad docela jiné, ale dostatečně bohaté zkušenosti o tom, jak jim nebylo souzeno stát stranou událostí a služeb v těch měsících zkoušky; a jistě jednou napíší sami, co oni dělali nebo nedělali. Pokud mne se týče, bude to poněkud páté přes deváté, ale to už s sebou nese ta doba. Jelikož, jak známo, kdo chce psa bít, vždycky najde hůl, myslím, že v tom, co napíši, se najde ledacos, z čeho plést na mne polemickou oprátku; ale aspoň bude z trochu poctivějších nití.

Začíná se to anšlusem, kdy už jsme viděli, že se neodvratně blíží osudové dějství. Tehdy byl pisatel těchto řádků bez své iniciativy požádán, aby byl neoficiálním prostředníkem neoficiálních, ale velmi přesných a otevřených německých názorů na to, jak řešiti nastávající situaci; nebyl na to sám, stejně byly, jak víte, informovány některé parlamentní osobnosti; snad záleželo na tom, aby jistá upozornění byla na naší straně tlumočena také se strany činitelů, jak se tomu říká levicových — nebo snad a spíše činitelů nepolitických. Pisatel splnil tehdy své officium boni viri: zapsal a odeslal obsah oněch sdělení do příslušných rukou; víc činit nemohl a nebyl oprávněn. Zato si z takto získaných informací o skutečném stavu věcí odnesl přesvědčení, že co nejdříve musí dojít k rozhodujícímu jednání se sudetskými Němci, a obával se, aby se s jednotnou německou vůlí nesetkávala stranicky roztříštěná a rozkolísaná politická vůle na straně naší. Považoval za povinnost a snad i tak trochu za právo českého spisovatele, aby se obrátil na naše vedoucí parlamentní politiky s prosbou: utvořte něco jako národní výbor, jako to bylo za časů Švehlových, abyste mohli jednat velkoryse a naprosto jednotně; za tím, co uznáte za nutné, ať je to přestavba našeho státu nebo alternativa jiná, musíme stát všichni; jdeme do doby, kdy nám bude krajně třeba jedné a společné národní vůle. — Já nevím, snad ta myšlenka tehdy byla naivní; v té chvíli asi záleželo víc na tom, jak dopadnou obecní volby. Československá politická vůle v dubnu 38 zůstala jenom pium desiderium nepolitického spisovatele. Dnes ovšem vidíme, na čem se později ztrácelo tolik času už příliš drahého.