Především je třeba uvést, že z řady důvodů a zejména díky nejrůznějším zjednodušením a politickým, literárním, novinářským a učitelským zkratkám dochází k záměně formy, obsahu a smyslu či podstaty evropské integrace a samotné Evropy. Příběh Jana Schneidera nás naopak učí rozlišovat a navíc hledat to podstatné. Synagoga představuje formu, víra obsah a Hospodin smysl, podstatu. Příběh přímo říká, že pokud schází podstata, je zbytečná forma a zcela samozřejmě se mezi nimi a s nimi ztratí i obsah. Lidé si velice všímají formy, a pokud forma trvá, jsou přesvědčeni o tom, že s ní trvá i obsah. Smysl jim většinou, bohužel, uniká. Příkladem mohou být klasické banky, které vystavují na odiv své paláce, ale jejich podstatou je důvěra a obsahem licence na určité finanční operace, které onu důvěru bezpodmínečně vyžadují. Ostatně samotné peníze a cenné papíry vůbec jsou dnes takřka výhradně materializovanou důvěrou. Lidé si často myslí, že dokud stojí palác, tak musí fungovat i instituce a samozřejmě to celé má i nějaký ten smysl.

Představa mnohých, že když stojí v Bruselu, Štrasburku, Berlíně a dalších evropských městech paláce ze skla, ocele a mramoru, tak to nemůže být s Evropou tak špatné, je hluboce mylná. Dokonce se nabízí paralela s egyptskými pyramidami, které předznamenaly pád Staré říše, ale za toto zjednodušení by mě egyptologové asi hnali. Skutečností však zůstává, že už i méně bystří si uvědomují, že živit a poslouchat europanstvo v palácích je tak trochu kopaní si vlastního hrobu a okrádání rodiny.