Vzpomínám si, jak jsem před více než čtvrtstoletím spolupracoval s pár kolegy na textech, které jsme později shrnuli do sborníku s názvem „K moderní levicové straně.“ Na jednom ze setkání nad těmito texty jsem řekl, že když budeme tvrdě pracovat, tak se možná dožiji toho, že budeme mít k dispozici politickou sílu, která se bude moci skutečně ucházet o moc. Kolegové na mě pohlíželi většinou útrpně, protože měli pocit, že se nepříznivá atmosféra pro levici tak nějak přežene, že se objeví nová příležitost, že se lidé rádi k levici vrátí, až poznají… Jinými slovy, prostě stačí vydržet a ono to přijde tak nějak samo. Je třeba konstatovat, že například KSČM s neobyčejnou trpělivostí čeká, až přijede vlak, který kdysi dávno odjel její předchůdkyni - KSČ, ale vůbec si nevšimla, že někdo už dávno zrušil trať, vytrhal koleje a za jejími zády vybydlel a rozebral nádraží. Sociální demokracie není levicí už několik desítek let a obnovená ČSSD se nikdy ani nepokusila o jakýkoliv levicový koncept. V EU platí, že sociální demokracie může v EU vládnout jenom tehdy, když je to výhodné pro jejího oligarchu, který si ji koupil. V české i evropské politice se objevují pokusy o skutečně levicové koncepty velmi řídce a dlužno říci, že jen výjimečně se jejich autoři hlásí k tomu, že by byly levicové. Naopak, za levicové jsou prohlašovány údajnou levicí i pravicí takové nesmysly, většinou týkající se marginalit, že musí rozumné lidi odrazovat. Výraz levicový je stále více synonymem pro „chudý duchem i majetkem,“ „neprivilegovaný“ až „desperátní.“ Takový nechce být viděn nikdo. Vrcholem všeho je nedávné veřejné prohlášení obyčejného surového a hrubého vandalství v Hamburku za levicové protesty a hlavně klidné přijetí této teze celou evropskou politickou scénou., včetně té údajně levicové…

Z toho celkem vzato logicky plyne, že evropská levice přestala existovat, protože jen těžko si lze představit, že někdo existující by na sobě nechal ulpět takovou hanbu. Je to celkem přirozené, protože levice se už dlouhodobě nepodílí na tvorbě politiky a společenské situace vůbec. Na druhé straně je ovšem evropský volič na levicovou alternativu zvyklý a tak mu je poskytována jako sice neautentický, ale stále ještě voliče lákající produkt. Ti, kteří se dnes vydávají za levici, jsou si vědomi toho, že nepředstavují a nemohou představovat vlastní skutečnou moc, a proto se nabízejí skutečné moci jako její političtí představitelé. Tento proces, který trvá, jak už bylo řečeno, v Evropě již několik desítek let, má dva základní důsledky. Tím prvním je to, že potlačení autenticity levice a její proměnění na zboží vede k podobnému procesu na pravici, která ztrácí půdu pod nohama. Za prvé proto, že přišla o tradičního soupeře, se kterým se mohla potýkat a bez kterého nemá smysl. Za druhé proto, že i pravice byla v poslední době vyzvednuta na vodících lankách jako loutka skutečné moci na politickou loutkovou scénu. Je smutné, že si toho pravice doposud nevšimla a tančí odzemek na hrobě levice, přičemž vříská jak stárek o hodech. Jen už to nemá ten správný „švuňk“, protože na ono to na těch lankách a dřevěných nohách tak dobře nejde. To všechno vede k tomu, že zejména v EU byla politika oddělena od moci a vzala na sebe jen podobu stínového divadla, které zastírá skutečné pohyby moci.