Ladislav Žák: Právo na porozumění II.

Co tedy bylo tak špatného na tom, že se lidé rozhodli postavit věž, jejíž vrchol bude sahat až do nebe? Proč Bůh proti tomuto velkolepému dílu zasáhl, zmátl lidem jazyky a znemožnil jim tak ve stavbě pokračovat? Jaké jsou charakteristické znaky Babylónu? Proč kniha Zjevení tak důrazně varuje před “Babylónem“ doby konce? V knize Genesisčteme zajímavou charakteristiku lidstva v době stavby babylónské věže – „Celá země byla jednotná v řeči i v činech.“ Toto je jeden ze znaků Babylónu a možná se zdá zvláštní, že tato jednota není Bohem vnímána pozitivně. Nabízí se další otázky: Co může být lepšího než naprostá shoda v řeči, činech i názorech? Nevyzýval snad sám Ježíš své následovníky k jednotě?!? Možná je pro Pánaboha důležité, v čem tato jednota spočívá. Jestli jde o jednotu v bázni boží nebo o jednotu v nezávislosti na Bohu nebo dokonce ve vzpouře proti Bohu. Cítím tady určitou souvislost s myšlenkou profesora Patočky, že důležitým úkolem dneška je domýšlet křesťansko-židovskou tradici bez Boha. Jen těžko si lze představit větší kacířství. A podle všeho právě toto usilování o svobodnou vůli a žití bez Boha stála za jednotou lidstva v době, kdy se lidé pustili do stavby babylónské věže a mělo tak tomu být po všechny časy.

Položme si další otázku, co bylo špatného na tom, že lidé chtěli zůstat pospolu, že nechtěli být rozptýleni po celé zemi? Podívejme se, co Bůh řekl, když dával své požehnání 8 lidem, kteří přežili potopu a jejich potomkům: Bůh Noemu a jeho synům požehnal a řekl jim: "Ploďte a množte se a naplňte zemi. Vy pak se ploďte a množte, hemžete se na zemi a množte se na ní." Podle Boží vůle se tedy měli lidé hemžit po tváři Země. Měli se po ní rozptýlit, měli ji naplnit. Lidé se však rozhodují jinak. Nechtějí poslechnout, chtějí zůstat pohromadě. Vždyť v jednotě je síla. Chtějí si „udělat jméno“, což je další ze znaků Babylónu, a chtějí dosáhnout nebe vlastními silami, opět nezávisle na Bohu a to už je další, Bohu dost nepříjemný „znak Babylónu“.

V pozadí stavby babylónské věže může být také snaha lidí zachránit se před další případnou potopou, kterou by Bůh mohl na svět seslat. Když si postaví věž až do nebe, bude na ně Bůh přece krátký. Bůh sice slíbil, že už svět nezaplaví vodami potopy, jenže tito lidé neberou Boží slova příliš vážně. Chtějí si žít po svém, chtějí být nezávislí na Bohu. Myslí si, že se do nebe mohou dostat i bez jeho pomoci. Že spasení mohou dosáhnout svými silami. Lidé tedy staví město a věž, jejíž vrchol má být v nebi. Bůh sestoupil z výšin, aby toto nerozumné lidské dílo zhlédl. Ve své moudrosti věděl, kam až tato lidská snaha může vést. Věděl, že toto je pouze začátek, že pokud nezasáhne, lidé budou ve svém odpadnutí pokračovat a „nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést.“ Především přestanou potřebovat Boha a víru v něho jako míru svých činů. Pokud své dílo dokončí, nebudou se už ani nikoho bát. Ani čerta, ani anděla, ani samotného Pánaboha. Nikomu se nechce na smetiště dějin, a tak Bůh tedy zakročil. Sestoupil a zmátl lidem jazyky. Způsobil, aby si nerozuměli a tím stavba babylónské věže skončila. Zničil porozumění mezi lidmi, zničil klíčovou podobnost, která je spojovala a utvářela jejich jednotu. Lidé upustili od budování města a byli rozptýleni po celé Zemi. Přesně podle Boží vůle vyjádřené těsně po potopě.

Název věže a města, které lidé stavěli je určitou biblickou slovní hříčkou. Lidé se snažili vytvořit Bab-ili, tedy Bránu bohů, ale výsledkem byl Bábel, ergo zmatek. Charakteristiky Babylónu, jak je můžeme vidět v příběhu o babylónské věži nebo v knize Daniel, tedy jednota založená na nesprávných základech, formální náboženství vynucované státní mocí, zbožštění vůdců, nedůvěra v Boží slovo, snaha dosáhnout spasení vlastními silami, nezávislost na pravém Bohu a řada dalších se projeví i v “Babylónu“ doby konce, o kterém se hovoří v Apokalypse tedy knize Zjevení. Tento symbolický „Babylón konce doby“ je „Matka všeho smilstva a všech ohavností na Zemi“. Svým smilstvím opájel všechny národy. Podle biblických proroctví čeká “Babylón poslední doby“ a jeho sympatizanty zasloužená odplata, hrozný konec a naprostá zkáza.

Pojďme si ale přiznat, že tohle všechno je jenom opona smrtelných hříchů a apokalyptických vizí odplaty, za kterou se skrývá podstata věci, která spočívá v konfliktu mezi kolektivní akcí zdola a diktátem shora, což v biblickém podobenství platilo doslova, ale platí to samozřejmě i obrazně. Pak je tu i legendární memento, že všeho moc škodí, včetně jednoty zdola i shora, protože koho chce Bůh ranit, tomu dá sjednotitele. Kybernetiky může v této souvislosti napadnout Ashbyho zákon nezbytné variety, který říká, že bez variability je systém mrtvý. Největším poučením z tohoto biblického příběhu je to, že zdravé lidské společenství potřebuje víc než jenom dobré vedení a schopnost kolektivní akce. Potřebuje i víru, a to nikoliv pouze víru v sebe, ale rovněž víru v určitou strukturu hodnot a ideálů, ke kterým se vztahuje. Jsou mezi mimo nepochybně ideály spravedlnosti, sounáležitosti a porozumění mezi lidmi i mezi národy. Biblický příběh o babylonské věži a jejím pádu je velkým poselstvím o tom, jak důležité je usilovat právě o porozumění. Tam kde existuje porozumění, tam pouhé zmatení jazyků nestačí. V biblickém příběhu je odlišný jazyk interpretován jako absolutní překážka spolupráce, důvod k migraci a hledání si vlastního místa pro fyzickou existenci. Jediné, co má tyto jazykové skupiny spojovat, je společná víra právě v Boha, který je rozdělil. Je to klasická ukázka toho, čemu se říká „rozděl a panuj“. Snad všechny kultury světa mají obdobu pověsti o třech prutech Svatoplukových. Dnes v Evropě sklízíme mimo jiné důsledky toho, že se tohoto poučení příliš nedržíme, a to doslova na všech úrovních společenského života od rodiny až po EU. Z individualizace děláme žádoucí trend a z pevných vztahů přežitek, který brání všeobecně relativizující atmosféře doby.

Jak velkou a důležitou hodnotu pro každou společnost jsou porozumění a sounáležitost, ukazuje velmi konkrétně, názorně a aktuálně právě současné mezinárodní téma číslo jedna, kterým je i v tomto předvánočním čase adventního zklidnění otázka obrany a ochrany proti terorismu. Terorismus je „a priori“ o šíření strachu, možná by se dalo říci hezky česky, že jde o zastrašování. Dovolím si již poněkolikáté v této rubrice zopakovat, že strach je trojího druhu. Vedle strachu ze smrti a konce obecně je tu i strach z toho, co nás přesahuje, co nejsme schopni pochopit a uchopit. Třetím strachem je strach ze sociální nekompetence, z toho, že nedokážeme v životě obstát. Terorismus pouze zdánlivě tlačí pouze na první dvě lidské obavy. Jistě je pravdou, že se bojíme o život a děsí nás představa, že terorismus je něco neuchopitelného a všudypřítomného, ale neméně podstatný je strach z toho, že terorismus zasáhne naši křehkou sociální existenci. V atmosféře trvalého strachu ze sociálního selhání, který je šířen elitami s cílem ovládnout jednotlivce i celé skupiny je každý potenciální teroristický akt možným spouštěčem sociální katastrofy. Stačí zranění, ztráta zaměstnání, schopnosti splácet hypotéku, živit rodinu, poskytnout dětem vzdělání, kupovat nepotřebné značkové tretky a hračky. Klíčovou složkou obrany společnosti proti terorismu je tedy zajištění pocitu sociální jistoty při ztrátě sociální kompetence. Jinými slovy, že případná oběť napadení a její sociální okolí nebudou peskovány, že si měli dávat lepší pozor a že jsou odpovědny za svůj osud, ale že se jim dostane účinné pomoci a úcty a respektu. Obětem terorismu, ale i všem ostatním lidem, kterým hrozí ztráta sociální kompetence, náleží porozumění a solidarita společnosti vyjádřené nejen slovy, ale i skutky.

Existuje i další velká a obecná konsekvence sounáležitosti, sdílení a porozumění, a tou je stav trajektorie vývoje současné rodiny a rodinného života vůbec. Adventní čas vhodnou příležitostí přemýšlet o své rodině a nadcházející Vánoce jsou příležitostí se s rodinnými příslušníky potkat. Je spousta obecných otázek, které se o rodině nabízejí, ale je kupodivu jen málo odpovědí, které by byly podobně zobecňující jako otázky. Rodina je fascinující organismus, je jako přirozená nebo inkluzivní organizace základním kamenem jakéhokoliv společenského uspořádání. Není to tedy jednotlivec, jak se nám snaží namluvit současná vlna individualismu v politice a médiích, samozřejmě mohutně podporovaná celou řadou služebných „vědců“ a jejich patřičnými granty zaplacenými pracemi. Základními elementy jakékoliv society nemohou být jednotlivci, ale jsou to dvojice, které leží v základu rodiny a jakékoliv dalšího inkluzivního společenského uspořádání a jeho rozvoje do podoby širších rodin a organizací, které zvládají komplexitu sociálně ekonomického rozvoje a jsou v tomto smyslu skutečnou hospodářskou jednotkou, domem ve smyslu starořeckého „oikos“. Charakteristickým rysem těchto přirozených organizací je to, že se v nich od podbuněčné až po na nejvyšší sociální úroveň uplatňuje princip, že v jejich prostředí se zvyšuje pravděpodobnost nepravděpodobných jevů, že v nich zraje nová kvalita. Čas zrání, čas ve smyslu „kairos“ je nenahraditelnou hodnotou, kterou účelové, explorativní organizace zdegenerovaly do podoby, že čas ve smyslu „chronos“ jsou peníze. Teprve, když pochopíme důležitost onoho času zrání, pak si teprve jsme schopni uvědomit důležitost ochrany této časové oázy zrání, uvědomíme si důležitost hranice, která rozděluje prostředí na dvě části a ve vnitřním prostředí probíhá ve jménu ochrany této oázy procesu zrání nepravděpodobného nejrůznější redukce a selekce. Měli bychom se ptát po architektuře, struktuře, vnitřních a vnějších hranicích rodiny. Klíčová otázka by měla směřovat k důležitým věcem a hodnotám uzrávajícím v prostředí rodiny v čase typu „kairos“ neboli ve vhodné chvíli či příležitosti. Co je v rodině z nepravděpodobného pravděpodobnější?!? Není to náhodou obyčejné štěstí, spokojenost, pocit spravedlnosti a bezpečí…?!? Měli bychom se také ptát, proč je rodina v poslední době tak úporně prezentována jako přežitek, který nemá v moderní a postmoderní společnosti co dělat, protože brání relativizaci hodnost a zvyšování tekutosti doby. Opět jsme před problémem malých rodinných babylonských věží, které jsou bohem trhu nemilosrdně rozmetávány, protože tam, kde fungují rodiny, tam existuje přirozený systém konzultací před rozhodnutím a tento systém významně omezuje příležitost politickým nebo tržním marketingem ovládnout chování jednotlivce. Osamělý jedinec je daleko náchylnější k hloupým impulzivním řešením a navíc rodinné strategie nevykazují takovou tendenci ke groupthinku jako tomu je u jiných kolektivů, komunit nebo societ. Rodina je místem ochrany celé řady drobných tajemství, bez kterých by se z mezilidských vztahů vytratila jakákoliv intimita, která má mnoho podob a zdaleka nejde jen o sex. Rodina je zkrátka institucí, kterou stojí za to znovu a znovu promýšlet a především ji kolem sebe utvářet. Právě v této době, kdy jsme vystaveni ohromnému tlaku hrozícího násilí a mnozí hovoří o krizích, kolapsech a dokonce válkách, se mohou obyčejní lidé bránit především tím, že kolem sebe vytvářejí nejen biologické rodiny, ale i jiné typy přirozených organizací. Největší chybou by bylo uzavřít se do sebe a odmítat vzájemnou odpovědnost. Společnost složená ze samých do sebe uzavřených jedinců podlehne velice snadno jakémukoliv vnějšímu tlaku.

Nezbývá než zopakovat, že příliš zdůrazňujeme to, co nás odlišuje, a potlačujeme to, co co nás spojuje. Vydělováním se a odmítáním podobnosti se stáváme snadněji nejen lovnou zvěří, ale i kořistí. Přitahujeme nejen pozornost predátora, ale ztrácíme i podporu svého prostředí a partnerů, ke kterým se nechceme znát. Přitom náš svět je uspořádán tak, že není odlišnosti bez podobnosti. Podobnost je jiného, hlubšího, podstatnějšího logického typu než odlišnost. Snad je proto, že se podobnost hůře komunikuje a poznání skutečné její míry je spojeno až s činem, a to s praxí sdílení prostředí. Bez podobnosti a jejího sdílení nemůže přijít skutečné porozumění a sounáležitost, jako základy jakékoliv společenské stavby.

Adventní rozjímání a vánoční zklidnění jsou prostorem pro bilancování, a tou základní bilancí by měla mezi tím, co jsme na jedné straně vytvořili a na druhé straně získali. Kolik z toho bylo skutečně „dobrého“, kolik skutečně „zlého“ a kolik toho prostě jenom „bylo“. Uvidíme, kolika z nás se zjeví Mefistofeles, který sám říká, že té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná… Je velmi zajímavé zhodnotit, jak spolu strany bilance vzájemně souvisí a kolik z této souvislosti vytvářejí peníze. Osobně bych si přál, kdyby v mé bilanci bylo těch finančních vazeb co nejméně, kdyby základem toho, co se mi podařilo vytvořit, i toho, čeho se mi v uplynulém roce dostalo, byly hodnoty nepočitaltelné a nepřepočitatelné na peníze.

Přeji čtenářům, jejich rodinám a všem ostatním blízkým krásné a požehnané Vánoce a co nejvíce porozumění v novém roce 2016.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.