Jsem přesvědčen o tom, že máme výsostné právo odmítnout poskytnout komukoliv své služby. Je to symbolem naší svébytnosti a suverenity. Nemůže být naší povinností poskytnout službu nebo cokoliv, co je naše někomu jenom proto, že má v kapse určitý obnos peněz a je připraven nám ho zaplatit. Přitom je zcela přirozené, že například odmítneme někomu radit nebo s ním jinak spolupracovat, to i tehdy, když slušné platí. Představa, že zákazník je neomezený pán, kterému je třeba za každou cenu vyhovět a jeho peníze přijmout, je platná jenom velmi omezeně.

Kdybych měl použít trochu vypjatý příklad, pak bych uvedl, že prostitutka má právo odmítnout konkrétního „kunčafta“. Pokud však má svého pasáka, kterému jde jenom o peníze, pak se za takové odmítnutí může dočkat páru facek a je tak ve své svobodné vůli odmítnout významně omezena.

Chci tím říci, že osobně rozsudek ÚS vítám, pokud by měl posloužit k větší ochraně těch, kteří prostě někomu odmítnou něco poskytnout nebo prodat něco svého, a to i v případě, že je to neobvyklé. Znal jsem dlouhá léta muže, který odmítal dávat prémie těm spolupracovníkům a podřízeným, kteří, jak sám říkával, „žrali kočky“, což byla svého času v hutích oblíbená kulinářská kratochvíle. Když přišla normalizace, spočítali mu to, mimo názorů na sovětskou okupaci a prodejnou politiku KSČ i za tu lásku ke kočkám, protože jak praví stará moudrost, všichni nenávidíme peníze, mimo těch, které mohly být naše.