Ladislav Žák: Sport je plezír pro bohatý lidi…

Podobně argumentoval, když po něm byl požadován nějak rychlejší pohyb. Byl to vzdělaný člověk, a tak mi vysvětlil, že to není jen bonmot, ale že má historický základ. Sport byl prvotně zábavou nejen anglosaských elit, a proto také bylo dlouhodobě na profesionální sport pohlíženo těmito elitami, které ovládaly olympijský sport, skrz prsty. Kdo na to nemá, neměl podle jejich názoru sportovat vůbec, protože, kde jsou peníze, tam nemůže být fair play a pravá aristokratická zábava. Dnes je patrné, že měli více pravdy, než se na první pohled zdá…

Navštívil jsem skvěle obsazenou debatu o financování sportu pořádanou Evropským hnutím a družstvem Fontes rerum. Panelisty byli Marcel Chládek, Miroslav Jansta a Jiří Kejval. Diskusi řídil a komentoval vrchní družstevník Jan Mládek. Rovněž v auditoriu seděla řada významných sportovců nedávné i dřívější minulosti, ale kromě tradičního publika také poslanci a senátoři. Nebudu a nechci hodnotit a komentovat jednotlivá vystoupení, dovolím si jen poznámku, že se mi zdálo, že oba přítomní politici se v dané problematice orientovali daleko lépe než přítomní sportovní funkcionáři, kteří viděli spásu prakticky pouze v penězích. Sportovní byznys představuje podle jejich slov 123 miliard, odvádí 55 miliard na daních a dostává almužnu, která by nestačila ani na roční plat fotbalisty Messiho. Za současný žalostný stav podpory sportu může Václav Havel, který prý neměl sportovce rád a navíc kritizovat ho teď frčí, a samozřejmě Aleš Hušák, který může úplně za všechno špatné, co se kdy ve sportu v České republice událo. Je ještě jeden zloduch a na tom se víceméně shodli všichni panelisté, a tím je Andrej Babiš. Bylo zvláštní, že ani na poměrně přímé nebo dokonce návodné otázky nebylo možné se dobrat odpovědi na to, co nás v této oblasti čeká, jaké jsou záměry. Velmi rozumný návrh z auditoria, aby se uvažovalo o vytvoření sportovního klastru, kde byly zastoupeny sportovní organizace, univerzity, servisní organizace, sponzoři a další, přešli panelisté s lehkým pohrdáním. Strategií a koncepcí je zřejmě tradičně tolik, že se v nich nedá vyznat. Na druhé straně připravená velká novela zákona o sportu byla politicky zablokována a má ji předcházet koncepce, na kterou má navázat zákon a nikoliv novela, která je novelou protože zákon trvá o rok déle, a nakonec bude vypadat stejně jako hotová novela. Typický český Kocourkov a to čemu se říká špatné vládnutí.

Nicméně skutečnost je taková, že sport se doopravdy stal plezírem pro bohaté lidi. Co dokážou peníze všechno rozvrátit, vidíme všude kolem sebe. Výsledkem je, že nesportují, a to i vrcholově, ti nejlepší a netalentovanější, ale ti nejlepší z bohatých a někde už jenom ti nejbohatší. Jednoduše řečeno, peníze jsou dobrý sluha, ale zlý pán.

Dovolím si několik poznámek a snad i námětů.

Současný tristní stav tělesné výchovy a katastrofální celkový fyzický stav dětí a mládeže v České republice jsou dány tím, že výchova byla ze škol vykázána do rodin a zatímco my starší jsme produkty výchovně vzdělávacího procesu, pak dnešní absolventi jsou produkty parodie na vzdělání, protože to nemá samo osobě celkem žádný smysl. Peníze mimo jiné rozložily i tradiční vztah učitel žák a učinil z něj vztah klientský, kdy se učitel musí bát hodnocení svých žáků a hysterických rodičů. Není vychovatelem, je jen uboze placeným sdělovačem informací. Všechno s přídomkem výchova je v současné škole na x-té koleji. Je lhostejno, zda jde o výchovu občanskou, tělesnou, hudební, výtvarnou nebo, nedej bože, brannou. Nelze hořekovat nad moderní elektronikou. Je se třeba ptát, proč není tělesná výchova na školách natolik atraktivní, aby vedla děti a mládež k pohybu. Je obveselující sledovat, jak si armáda myslí, že odvede ročně poměrně vysoké procento potencionálních branců. Kdyby peníze na odvody vložila do tělesné přípravy mládeže, bylo by to něčemu dobré.

Veřejné rozpočty by měly financovat tělesnou výchovu a sportovní činnost na školách. Nejde jenom hodiny tělocviku, ale daleko širší rozvoj by měly zaznamenat školní sportovní kluby a samozřejmě ucelený systém sportovních základních a středních škol, nemluvě o střediscích vrcholového sportu mládeže. Mám na mysli i to, že pokud je někdo žákem nebo studentem a sportuje v nějakém klubu mimo školu, měl by mít právo na veřejnou podporu. Prostřednictvím takto alokovaných podpor jednotlivým žákům a studentům by měl být podporován i mimoškolní mládežnický sport. Měli bychom se vyhnout rozdělování veřejné podpory ve stylu - vařila myšička kašičku.

Tělesná zdatnost musí být postavena na roveň zdatnosti ducha, to věděli už staří Řekové. Věděli to i zakladatelé Sokola. Právě tady se rodí schopnost se účinně bránit, tělesná výchova a sport musí formovat nejen tělo, ale i určité mentální vlastnosti, především sebekázeň a smysl pro kolektiv. Tlak rodičů na špičkové vzdělávání nejde ruku v ruce s tlakem na špičkovou tělesnou kondici jejich dětí. Je smutné, že roste polarizace. Jedni rodiče tlačí na sportovní výsledky a potlačují arogantně vzdělání, tedy mimo jazyků, a druzí naopak. Součástí školních osnov by měly být šachy, go nebo jiné hry rozvíjející taktické a strategické myšlení a paměť. Možná by to pomohlo ke kvalitě vzdělání více, než nekvalifikovaná výuka matematiky, v Čechách na drtivé většině základních a středních škol degradovaná na kupecké počty, někde dosahující až k úrovni dílenských výpočtů za první republiky, jak o tom svědčí některé příklady z pokusů o státní maturitu z matematiky.

Státní financování vrcholového profesionálního sportu je systémová chyba. Mám na mysli především nesmysly typu Národní fotbalový stadion nebo tisíce nejrůznějších studí na téma, co by kdyby, ala olympijské hry ano či ne. Reprezentace by měly být svazové a nikoliv státní. Na olympiádu také vysílá delegaci sportovců národní olympijský výbor a nikoliv stát. Němečtí fotbalisté mají na dresu DFB a nikoliv BRD. Nemyslím si, že by měly veřejné rozpočty na tuto aktivitu zcela rezignovat, ale měly by být výjimkou. Ústředním bodem zájmu by měly být školy a úroveň tělesné výchovy a sportu v jejich působnosti a každá veřejná investice do vrcholového sportu by měla být posuzována podle toho, kolik dobrého přinese rozvoji školního a mládežnického sportu.

Snad to, co si myslím a snažím se „nadatlovat“ na klávesnici, je příliš prosté a vypadám jako fachidiot, ale dokud se tu neuchytí heslo „Kdo necvičí, není Čech“, dokud se tělesná zdatnost nestane obecně akcentovanou společenskou hodnotou s ohromnými pozitivními sociálně ekonomickými dopady, tak se z místa nepohneme a můžeme nadávat na Havla s Hušákem do skonání věků… A ještě na Babiše, ten za to taky může…

Nezbývá než poděkovat organizátorům za skvěle obsazenou diskusi, ve které bylo mnohé řečeno, ale ještě více napovědělo o stavu věci to, co řečeno nebylo…

Publikováno se souhlasem vydavatele.