Aktuálně se ideologové i praktici volného trhu na obou stranách Atlantiku snaží prosadit tzv. Transatlantickou dohodu o obchodu a investicích (TTIP). Jde o jeden z nejdůležitějších obchodních, ale zejména politických a mocenských kontraktů současnosti nebo blízké budoucnosti. Proto bude zajímavé pokusit se o analýzu této smlouvy nejen na základě klíčové otázky, „cui bono?“, ale i té nejobecnější a nejpřirozenější, která se ptá, proč se na něčem domlouvají „právě oni dva?!?“ Jakkoliv se to zdá jaksi nedůstojné evropského intelektuála, který vždy se sklenkou dobrého moku, ba často i bez ní, tvrdí, že jemu jde vždy především o to, co se říká, a až následně, popřípadě vůbec, nejde o to, kdo to říká, životní praxe a zejména přirozená plachost nám velí, abychom pozorně sledovali to, kdo co dělá a nikoliv, co kdo dělá. Cestou na smrt a k všeobecnému zániku je pak obecné uspokojení se z toho, že se něco děje, namísto toho, abychom věděli, kdo, co a proč dělá.

Při posuzování jakékoliv smlouvy totiž nemůžeme odhlédnout od charakteristiky smluvních stran. Nejobecnějším požadavkem na smluvní stranu je její způsobilost takovou smlouvu uzavřít, především je to její autenticita a svéprávnost. Je to podobný úhelný kámen, jako když si na každé anamnéze na prvním řádku můžete přečíst, že pacient je orientovaný v prostoru a v čase. Jestliže pacient není orientovaný, je to úplně jiný balet. Klíčovou podmínkou ovšem je to, zda ten, kdo vyjednává, kdo hraje danou hru o podobu smlouvy, může také v rámci jejího působení něco ztratit. Každý rozumný člověk ví, že pouštět k rozhodování lidi, kterým nezáleží na výsledku, ale jenom na procesu, je prazvláštní druh rituální sebevraždy. Kdo tomu nevěří, nechť si srovná psaný a desetníkový (dnes padesátníkový, proto se padesátníky do ČNB nevracejí) mariáš a pochopí i ten méně bystrý.

Pozn. Rituální sebevraždou demokracie je i současný český volební systém, který vyhání především při volbách do poslanecké sněmovny a krajských zastupitelstev od uren odpovědné voliče a sváží k nim za pivo a buřta lidi, kterým je to úplně jedno. Odpovědný volič totiž záhy zjistí, že mu politické strany nastražily v rámci svobodné volby své prefabrikáty a k volbám raději nejde. Lidé, kteří volí z hecu nebo za buřta, se k urnám jen hrnou a pak s jedním umaštěným lístkem politým pivem dostaví za plentu a jen s bídou se trefí. Snad jen velmi obtížně dokážeme nalézt lepší ukázku komedie veřejné pastviny, než je demokracie po česku. Přiznejme si, že u sousedů v EU to nebývá často o moc lepší.

Než se dostaneme k charakteristice samotných smluvních stran, je možné poměrně s klidným svědomím konstatovat, že lidé, kteří vyjednávají za EU, opravdu nemohou v žádném ohledu v tomto vyjednávání a při jakémkoliv jeho výsledku o cokoliv přijít. Jsou to najatí vyjednavači, žoldáci, gážisté. Nikdo z nich nemá žádnou odpovědnost, snad s výjimkou odpovědnosti za výši svého konta a diet. Mandát, který mají jako jednotlivci i jako tým, je nejasný a zájmy EU v této smlouvě nemají žádnou demokratickou autenticitu. Ani Evropský parlament, ani žádný národní parlament jakékoliv země EU žádný mandát pro vyjednávání s USA neprojednal. Celá záležitost je tak opravdu v těch nejhorších rukách, protože to jsou ruce neveřejné a neodpovědné, pracující především podle pokynů toho, kdo do nich vkládá plat. Z určitého zorného úhlu tak evropský vyjednávací tým připomíná výše zmíněnou umaštěnou a podnapilou partičku, kterou právě za rohem od volební místnosti vysypal autobus a jejíž členové vrávoravě jdou s jediným volebním lístkem a občanským průkazem v ruce rozhodovat o osudu země. Samozřejmě, že vyjednávací tým EU není umaštěn a nesmrdí pivem. Vše je ve vlně, hedvábí, kůži a lepších nápojích. Ale to je asi tak jediný podstatný rozdíl. Obecně řečeno, smrdí to obojí jako bolavá noha. Kdo by chtěl sledovat vlastní prodej v on-line reportáží tomu doporučuji Twitter vyjednávacího týmu EU. https://twitter.com/EU_TTIP_team. Pokrok nelze zastavit, tohle dřív na trzích s otroky nebylo.