Již několik let mám možnost její vývoj pozorovat, některých akcí se i zúčastňuji, většinou společně s ostatními členy mé rodiny. Jde především o mše pod širým nebem, ale i o koncerty nebo setkání v nedalekém katolickém kostelíku v místní časti Kulm. Celá aktivita má mít své vyvrcholení v roce 2017 u příležitosti 500 let reformace, která je v německy mluvících zemích jednoznačně spojena s Martinem Lutherem a jeho články, které podle legendy přitloukl na vrata kostela ve Wittenbergu, ale obecně se jejich uveřejnění datuje 31. říjnem 1517. Nechci unavovat zbytečným popisem, a proto zájemcům nabízím www.toleranzwoche.at.
Když vedle sebe vidím oba kněze, kteří společně vedou mše, vracím se vždycky myšlenkami k Tolerančnímu patentu Josefa II., císaře římskoněmeckého. Uvědomuji si, kolik nespočetných tisíců lidí ztratilo své životy v náboženských sporech a válkách, aby evangelíci a katolíci mohli vedle sebe stát a modlit se ke společnému bohu. Jak draze byla vykoupena možnost existence jiného názoru vedle římsko-katolického monopolu. Trvalo to dalších 80 let do roku 186, než došlo v Rakouském císařství Protestantským patentem k zrovnoprávnění příslušníků tolerovaných vyznání, ale teprve prosincová ústava z roku přiznala v Rakousku-Uhersku občanům plnou náboženskou svobodu. Byla to dlouhá cesta a ta cesta vede pořád dál. Začala dávno před Lutherem, Kalvínem a Zwinglim u myšlenek Viléma Ockhama, Jana Viklefa a především Jana Husa. Dovolím si říci, že Jan Hus už celé století před Lutherem formuloval daleko hutněji a jasněji podstatu i důvody nutnosti reformace církve v politickém i geografickém prostoru Svaté říše římské národa německého, než jak to učinili Luther a Kalvín.
Vzpomněl jsem si na Jana Husa, muže pro Evropu z nejvýznamnějších, když se nedávno kdesi v nějakém pražském paláci sešly české politické elity, aby v přímém přenosu zahájili přípravu oslav narození Karla IV. Nejvyšší z nejvyšších pronesli nenápadité projevy, které celkem dobře reprezentovaly jejich mentální úroveň. Bylo na nich vidět, jak se už už tetelí na to, až se někde přihřejí na pověsti a slávě největšího Čecha a císaře římského. Celá ta česká palácová taškařice za asistence televizních kamer byla jako vystřižená z filmu Nejlepší člověk. Není mi nic známo o tom, že by se u nás stát a jeho papaláši nějak významně hodlali angažovat při připomenutí si 600. výročí Husovy mučednické smrti. Zatím jde o iniciativu několika menších církví a je třeba vysoce ocenit pravoslavnou církev, která nazvala Jana Husa a Jeronýma Pražského svými svatými mučedníky. Potěšitelné je i nové filmové zpracování postavy Jana Husa. Zkrátka a dobře, rozdílný přístup k Janu Husovi a Karlu IV., dobře vystihuje současnou dobu. Hus je jako myslitel, reformátor, ale především jako člověk schopný ideově motivovat lidi, našim vyvoleným zřejmě podezřelý i 600 let po své smrti, zatímco talentovaný intrikán evropského rozměru, Karel IV., bigotní katolík, je jejich primitivnímu vnímání světa bližší. Ostatně tak volil i český televizní lid, který nakonec preferoval Karla před Janem, takže to přece nemůže být špatně. Dovolím si pouze připomenout, že pro naprostou většinu z nás je největším Čechem Jára Cimrman, o Josefu Švejkovi nemluvě. Celý vztah současných českých elit k Janu Husovi tak trochu připomíná odpor studentů nymburského gymnázia k Bohumilu Hrabalovi. Byla to přece „kontroverzní“ osobnost. Musím říci, že už samotný výraz „osobnost“ v sobě nutně skrývá i jistou dávku kontroverze. Možná by se u příležitosti výročí slušelo hovořit o justiční vraždě nebo prostě o zavraždění a nikoliv upálení Jana Husa. Mohli bychom projevit alespoň tolik statečnosti, jako naši předchůdci, kteří šli do roztržky s Vatikánem a vyhlásili výročí jeho smrti státním svátkem. To se ovšem od současných českých elit, které jsou nejštědřejšími sponzory katolické církve, která má Husa oficiálně stále za pomýleného kacíře, opravdu nedá čekat.
Evropě dnes zoufale chybějí Husové i Karlové, Chybějí jí osobnosti myslitelů, reformátorů i vůdců, odvážných, vzdělaných a morálně integrovaných lidí. Současní evropští i národní nesrozumitelní oportunističtí mumlalové raději vydají mocí opilému ukrajinskému oligarchovi toleranční patent ke krveprolití na vlastních občanech, drží se s ním za ruce a šklebí se jako idioti, než aby se jednoznačné postavili proti zabíjení civilistů všude v Evropě i ve světě. Podpis přístupové smlouvy s Ukrajinou je vyjádřením povolení zabíjet pro lidi, kteří otevřeně preferují veterány SS před veterány Rudé armády. Zabíjet vlastní lidi mohou kyjevští mocipáni s požehnáním nás všech, které formálně reprezentují ty šklebící se bruselské loutky. Jsou to mocipáni, kteří hlásají otevřeně nenávist k Rusům, Židům, ale i Polákům a dalším národům. Evropa zoufale potřebuje osobnosti, které by byly schopny vydávat patenty a nařízení, které by vedly k posílení lidskosti, tolerance, sociální koheze a mírového soužití, a nikoliv zoufalce bojující jen o svá koryta a zavlékající Evropu znovu do válečného šílenství. Nedávný ubohý handl „Schulz za Junckera“ toho budiž důkazem. Nejenže se tomu nestydí říkat politika, ale řada z nich dokonce věří, že to skutečně politika je. Nejsou schopni ani uprostřed záplavy informací o vypuknutí Velké války před sto lety pochopit, že tehdejší elity byly stejní bezpáteřní paňácové, jako jsou oni. Ani je nenapadne, že svým požehnáním násilí a spokojeným úsměvem nad proléváním evropské krve na ukrajinsko-ruské hranici provádějí dračí setbu. Tady končí veškerá legrace, protože nám všem jde pod jejich vedením nikoliv pouze o společný sociálně ekonomický kolaps, nám začíná jít o holé životy, protože oni opravdu nevědí, která bije. Spoléhají na to, že jejich bude království nebeské, ale kdyby četli reformátory a zejména Jana Husa, tak by věděli, že takovým jako jsou oni respekt a úcta prostě nenáležejí.
Připomeňme si prvních pár řádků Tolerančního patentu z moravského cirkuláře a přejme si, abychom se něčeho podobného také jednou pokud možno díky vlastnímu přičinění dočkali. Snad cestu k tomu opět nebudou muset roubit války, hladomory, šibenice, hranice a lidské neštěstí.
Její císařsko-královská apoštolská milost, naše nejmilostivější dědico-zemské kníže a pán, pán, přesvědčený z jednej strany z škodlivosti všeho přinucení svědomí a z druhej strany toho povážlivého užitku, jenž pro náboženství a pro země z opravdivej křesťanské tolerance povstává, dlé nejvyššího pod dátum 13. a receptum 26. dne měsíce října roku plynujícího prošlého reškryptu se nejmilostivěji pohnuta vynalezla, příbuzným augustanského a helvetského náboženství, jako i také nevjednocenýmu křeckýmu národu pryvátní s jejím náboženstvím se srovnávající provozování všudy podovoliti, bez ohledu zdaliž takové kdy obyčejno a uvedeno neb neuvedeno bylo.
Jak vidno, jazykovým stylem se Toleranční patent i přes časovou propast bezmála dvou a půl století od současných bruselských směrnic a nařízení moc neliší. Ale ten obsah…
Ilustrační záběr z Toleranzwoche 2013
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
