Již několik let mám možnost její vývoj pozorovat, některých akcí se i zúčastňuji, většinou společně s ostatními členy mé rodiny. Jde především o mše pod širým nebem, ale i o koncerty nebo setkání v nedalekém katolickém kostelíku v místní časti Kulm. Celá aktivita má mít své vyvrcholení v roce 2017 u příležitosti 500 let reformace, která je v německy mluvících zemích jednoznačně spojena s Martinem Lutherem a jeho články, které podle legendy přitloukl na vrata kostela ve Wittenbergu, ale obecně se jejich uveřejnění datuje 31. říjnem 1517. Nechci unavovat zbytečným popisem, a proto zájemcům nabízím www.toleranzwoche.at.

Když vedle sebe vidím oba kněze, kteří společně vedou mše, vracím se vždycky myšlenkami k Tolerančnímu patentu Josefa II., císaře římskoněmeckého. Uvědomuji si, kolik nespočetných tisíců lidí ztratilo své životy v náboženských sporech a válkách, aby evangelíci a katolíci mohli vedle sebe stát a modlit se ke společnému bohu. Jak draze byla vykoupena možnost existence jiného názoru vedle římsko-katolického monopolu. Trvalo to dalších 80 let do roku 186, než došlo v Rakouském císařství Protestantským patentem k zrovnoprávnění příslušníků tolerovaných vyznání, ale teprve prosincová ústava z roku přiznala v Rakousku-Uhersku občanům plnou náboženskou svobodu. Byla to dlouhá cesta a ta cesta vede pořád dál. Začala dávno před Lutherem, Kalvínem a Zwinglim u myšlenek Viléma Ockhama, Jana Viklefa a především Jana Husa. Dovolím si říci, že Jan Hus už celé století před Lutherem formuloval daleko hutněji a jasněji podstatu i důvody nutnosti reformace církve v politickém i geografickém prostoru Svaté říše římské národa německého, než jak to učinili Luther a Kalvín.

Vzpomněl jsem si na Jana Husa, muže pro Evropu z nejvýznamnějších, když se nedávno kdesi v nějakém pražském paláci sešly české politické elity, aby v přímém přenosu zahájili přípravu oslav narození Karla IV. Nejvyšší z nejvyšších pronesli nenápadité projevy, které celkem dobře reprezentovaly jejich mentální úroveň. Bylo na nich vidět, jak se už už tetelí na to, až se někde přihřejí na pověsti a slávě největšího Čecha a císaře římského. Celá ta česká palácová taškařice za asistence televizních kamer byla jako vystřižená z filmu Nejlepší člověk. Není mi nic známo o tom, že by se u nás stát a jeho papaláši nějak významně hodlali angažovat při připomenutí si 600. výročí Husovy mučednické smrti. Zatím jde o iniciativu několika menších církví a je třeba vysoce ocenit pravoslavnou církev, která nazvala Jana Husa a Jeronýma Pražského svými svatými mučedníky. Potěšitelné je i nové filmové zpracování postavy Jana Husa. Zkrátka a dobře, rozdílný přístup k Janu Husovi a Karlu IV., dobře vystihuje současnou dobu. Hus je jako myslitel, reformátor, ale především jako člověk schopný ideově motivovat lidi, našim vyvoleným zřejmě podezřelý i 600 let po své smrti, zatímco talentovaný intrikán evropského rozměru, Karel IV., bigotní katolík, je jejich primitivnímu vnímání světa bližší. Ostatně tak volil i český televizní lid, který nakonec preferoval Karla před Janem, takže to přece nemůže být špatně. Dovolím si pouze připomenout, že pro naprostou většinu z nás je největším Čechem Jára Cimrman, o Josefu Švejkovi nemluvě. Celý vztah současných českých elit k Janu Husovi tak trochu připomíná odpor studentů nymburského gymnázia k Bohumilu Hrabalovi. Byla to přece „kontroverzní“ osobnost. Musím říci, že už samotný výraz „osobnost“ v sobě nutně skrývá i jistou dávku kontroverze. Možná by se u příležitosti výročí slušelo hovořit o justiční vraždě nebo prostě o zavraždění a nikoliv upálení Jana Husa. Mohli bychom projevit alespoň tolik statečnosti, jako naši předchůdci, kteří šli do roztržky s Vatikánem a vyhlásili výročí jeho smrti státním svátkem. To se ovšem od současných českých elit, které jsou nejštědřejšími sponzory katolické církve, která má Husa oficiálně stále za pomýleného kacíře, opravdu nedá čekat.