Nepochybně budeme výsledky voleb rozsáhle hodnotit, ale konec konců volby už jsou takové, že si v nich z principu můžeme zvolit jenom jedny z nás. Je to triviální úvaha, která má své bezmála siamské dvojče v bonmotu, že přes palubu nás může hodit jenom ten, s kým jsme na jedné lodi. Platí tedy i teze, že nespokojeni můžeme být jenom s politiky, které si sami volíme.
Otázka, kterou bychom se měli vážně zabývat, je ta, do jak míry jsou ti, které si volíme, skutečně jedněmi z nás, do jaké míry je ještě naše společnost skutečně soudržná, jaká je dnes skutečná míra důvěry mezi politiky a občany…?!? Jaké jsou vývojové trendy důvěry v naší společnosti obecně, v rámci jednotlivých zájmových, profesních i konfesních skupin, územních celků, obcí a měst. Konec konců, je to důvěra, bez které přestává být libovolné společenství společenstvím. Dnes můžeme pozorovat u řady spoluobčanů, politiky, bohužel, nevyjímaje, zcela otevřené opovržení vůči ostatním lidem. Důvody, proč někteří z nás propadají přesvědčení, že jsou lepší lidi, jsou nejrůznějšího druhu a zdaleka už nejde jenom o materiální postavení.

Přesvědčení o vlastní výjimečnosti není v principu nic špatného, ovšem pokud jeho zdrojem není především nízké hodnocení ostatních a celý stav duše dotyčného nezavání diagnózou. Na druhé straně lidé bez určitého stupně sebedůvěry nemohou dát důvěru jiným, protože lze těžko dát něco, co sám nemám.

Komplementární, neméně závažnou otázkou, kterou si musíme v této záležitosti položit, je otázka, jací jsme aktuálně my sami. Koho bychom tedy volili jako jednoho z nás v případě, že bychom byli opravdu kohezní společností, která není vedena skupinou osob, která je přesvědčena o své vyvolenosti a neomylnosti tím více, čím na vyšší židli a dále od svých voličů sedí. V této souvislosti je vhodné poznamenat, že česká společnost byla a bohužel stále je dlouhodobě vystavována tomu, že z ní určitý typ lidí, více či méně nuceně, již několik století odchází. Po období, kdy Otec vlasti, Karel IV., budoval české země jako srdce, Prahu pak jako hlavní město Evropy a přiváděl do Čech elitu tehdejšího vzdělaného i politického světa, zasloužili se mnozí jeho následovníci spíše o opak. Lidí s vysokou mírou reciprocity, schopných a ochotných altruisticky trestat a charismaticky vést se nám v Česku v důležitých a zejména v určitých krizových momentech nedostává. Nejen předložená pražská kandidátka, ale i panoptikum předvolebních diskusí jsou toho přímým důkazem.