Kdyby se ovšem teroristé odpálili v Americe, zvláště naše veřejnoprávní televize by okamžitě zahájila kontinuální živé vysílání, jako tomu bylo po útocích v Bostonu, kdy musel mít divák dojem, že sleduje napínavý thriller.

Ale Rusko je Rusko. A mediální průmysl podle toho musí jednat. Ani tentokrát se mu dost dobře nedaří překrýt tendenčnost a odpor k této veliké zemi na východě. A tak skrze nutné fráze prosakuje mínění, které mají diváci přijmout: že útočníkům jde o ohrožení únorové olympiády, o šíření nejistoty a strachu a že jsou k těmto zoufalým krokům donuceni, protože jejich drahou vlast utlačují zlí Rusové. Ano, Rusko si za to vlastně může samo. A dobře mu tak.

Stopy vedou na Arabský poloostrov

Podstata věci je jako obvykle úplně někde jinde. Útoky sice mají – už poněkolikáté - na svědomí severokavkazští teroristé, kteří se nemohou smířit s tím, že jim Rusko brání ve vytvoření islámského státu na způsob Afghánistánu pod vládou Tálibánu, ale stopy podezřelých pokračují ještě dál – v Čečensku rozhodně nekončí. Nejspíš vedou až do Saúdské Arábie.

Je dobře známé, že Saúdové jsou dlouhodobým strategickým spojencem Američanů v oblasti, zatímco vztahy s Rusy se pohybují na bodu mrazu. Rusové z nového spojenectví měli profitovat.

Na přelomu července a srpna 2013 přijal Vladimir Putin v Moskvě prince Bandara bin Sultána, jednoho z představitelů Saúdské Arábie a šéfa saúdské rozvědky. Pokud se o takovou schůzku vůbec někdo zajímal, pak se mohl dozvědět leda to, že se projednávaly vzájemné vztahy obou zemí a situace na Blízkém východě a v severní Africe. Postupně se ale začaly vynořovat další a další podrobnosti, které jsou naprosto skandální a zároveň zásadní pro pochopení toho, co se skrývá za nedávnými útoky ve Volgogradu.