Především v německo-českém pohraničí se už před lety stěží našla například restaurace, kde by nebyl nějaký český personál. Totéž platilo pro řadu příhraničních německých firem nejen ve službách, ale i v průmyslu. Pro tyto české zaměstnance znamenal loňský první květen vlastně jen to, že už nemuseli žádat o pracovní povolení. Maličkost? Jak pro koho: z psychologického hlediska to určitě musel být problém, když rok co rok závisela existence celé rodiny například na jednom jediném německém úředníkovi s razítkem.

Byli to hlavně němečtí a rakouští politici, kdo se před rokem obával masivního přívalu pracovních sil z východu. Dnes je jasné, že se nekonal. Vývoj dal naopak za pravdu těm, kteří střízlivě předpovídali, že kdo chtěl zkusit štěstí za hranicemi, udělal to už před lety v těch členských zemích EU, které si žádnou přechodnou lhůtu pro otevření svého pracovního trhu nevyžádaly, anebo ji – na rozdíl do Německa a Rakouska – nevyčerpaly.

Jak dnes uvádějí regionální Deníky, v Německu pracuje toho času zhruba19 av Rakousku asi 5 tisíc Čechů, a to hlavně ve stavebnictví, ve službách a v pohostinství. Z celkového počtu občanů z osmi nových členských zemí, kteří přišli pracovat do Německa po loňském prvním květnu, tvoří Češi jen zhruba 7 procent. Na prvním místě jsou Poláci, a to s masivní převahou dvou třetin.