Jak ale upozorňuje čerstvá studie týmu ekonomů IDEA kolem profesora Švejnara, mohli by mít v budoucnu zdejší premiéři a ministři financí na ozdravné účinky vládního bankrotu poněkud jiný názor.

Zadlužení České republiky totiž nevypadá dramaticky jenom za předpokladu, že se nedíváme za horizont příštích deseti až patnácti let. Pak se vlivem stárnutí populace začne situace rychle měnit.

Když Evropská komise srovnávala svého času dlouhodobé rozpočtové vyhlídky všech států sedmadvacítky, dopadla Česká republika dost špatně. Zdejší nárůst výdajů do roku 2060 odhadl tenkrát Brusel na 5,5% HDP, zatímco průměr deseti nových členských zemí byl ani ne poloviční. Nižší byl i průměr kmenových západních států Unie. Ze srovnání pak vyplynulo, že zdejším handicapem je skutečnost, že lidé jsou u nás ve stáří závislí hlavně na státu a jen okrajově na vlastních úsporách. A to pokud jde o důchody i zdravotní péči. Pokud všechno zůstane tak, jako to je teď, výrazně se tenhle trend do budoucna nezmění: tzv. druhý důchodový pilíř, tedy nepovinné spoření v penzijních fondech, nejspíš nebude za nastavených podmínek žádný velký trhák. Reforma důchodů i zdravotnictví by naproti tomu pomohla, ovšem jen za předpokladu, že by byla mnohem důkladnější, než se to rýsuje teď.