Neméně zarážející ovšem je, že to tady, zdá se, nikoho moc nevzrušuje. Jako by otroctví stále ještě bylo pojmem z historických románů. Jako by tu už dávno nepatřily k místnímu folklóru zprávy o Vietnamcích, zazděných v ilegálních pěstírnách marihuany, o Ukrajincích na stavbách, kterým jejich „zprostředkovatelé“ sebrali papíry a nevyplácejí jim mzdy, o Bulharkách, přinucených ve zdejších bordelech násilím k prostituci nebo o Češkách, lákaných podvodnými agenturami za stejným účelem do zahraničí.

Ne, otrokářství není pojem patřící minulosti. Týká se nás všech. Tady a teď: Podle australské studie je ve světě celkem skoro 30 milionů novodobých otroků, tedy každý 237. obyvatel planety. A v Česku jich mezi námi žije skoro 38.000. Přesto se zdejší politici zdráhají udělat i to, na čem panuje v Evropě shoda. Podle Ireny Ferčíkové, šéfky organizace La Strada, pomáhající obětem obchodu s lidmi, odmítá ČR například podepsat mezinárodní konvenci o pracovnicích v domácnosti s tím, že u nás prý prakticky žádné nejsou. Což není pravda už teď a do budoucna to nebude platit tuplem. Přitom právě tyto osoby se mohou snadno dostat do situace hraničící s otroctvím, a bylo by žádoucí, aby měly aspoň základní zákonnou ochranu.