Na mysli měl skutečnost, že ČR sice vstupem do Unie kyne reálná naděje na čerpání peněz z bruselského fondu soudržnosti, jehož cílem je pomoci členským zemím ke srovnatelné unijní úrovni v takových oblastech, jako je infrastruktura, školství, věda a výzkum, životní prostředí, inovace a podobně, ale že členství v Unii také něco stojí.
ČR platí každoročně do unijní pokladny kolem jednoho procenta HDP. A kromě toho přispívá na projekty, financované z Bruselu, i z vlastního rozpočtu. Na nedávné diskusi, pořádané společností „Evropské hodnoty“, uvedl europoslanec Zahradil, že „na každé přijaté euro z evropského rozpočtu připadají 3,50 Kč z rozpočtu českého“. Namítnout lze, a to se ve zmíněné diskusi také stalo, že kdyby zdejší státní pokladna Unií dotované projekty nespolufinancovala, musela by je platit z vlastních peněz celé.
Kritici dotační politiky ale tento argument neberou. Dotace podle nich kazí tržní prostředí a svádějí k plýtvání, především ale nám EU údajně vnucuje, na co je musíme použít. Zatímco kdybychom mohli o svých penězích rozhodovat sami, bylo by jich sice méně, ale utratili bychom je prý mnohem efektivněji.
Minimálně tento poslední argument je nanejvýš sporný. Do stavění golfových hřišť, do nákladných oprav soukromých venkovských sídel nebo do nákupů horentně předražených přístrojů do nemocnic Brusel nikdy nikoho nenutil. Právě naopak: nahromadění takových netransparentních případů je tím jediným důvodem, kvůli němuž EK čerpání financí z evropských fondů toho času pozastavila.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz