Ty dýchánky se občas protahovaly až do časných ranních hodin, po kterých se pochopitelně vyspávalo. Přítomen byl vždy adjutant Bormannovy stranické kanceláře Heinrich Heim, jediný s notesem v ruce, do kterého zapisoval nejdůležitější Vůdcovy myšlenky. Tyto hned následujícího dne diktoval Bormannově sekretářce – a Martin Bormann sám pak tyto myšlenky s menším či větším časovým odstupem přeformulovával do tzv. oběžníků vedoucího kanceláře NSDAP. Což byly ve skutečnosti vůbec nejzávažnější dokumenty Třetí říše, protože příslušní státní úředníci je okamžitě převáděli do úředního jazyka státních výnosů a nařízení.

Názornou ilustrací téhle praxe poskytuje český podíl ve Vůdcových úvahách i znění následného Bormannova oběžníků, který pro nás měl mít – v případě německého vítězství ve válce - osudový význam. Tak poslouchejte. V neděli 25. ledna 1942 řekl Hitler ve svém hlavním stanu toto: „Čech je ze všech Slovanů nejnebezpečnější, protože je pilný... Češi jsou rasová střepina, která vnikla do našeho národního těla, a jeden z nás musí uhnout. Buď my, nebo, oni.“

Tato poznámka se v Bormannově oběžníku ještě neobjevila, protože se zřejmě očekávala další. A ta přikvačila už za pár dní, to je 30. ledna stejného roku, kdy Hitler za přítomnosti R. Heydricha řekl: „Háchu musíme představovat jako jednoho z největších mužů, pokud Čechům zanechá závěť, která bude znamenat jejich konec.“

Když konec, tak konec, tohle už Bormann musel považovat za natolik závažné, aby se to objevilo v jeho oběžníku číslo 28/42, vydaném jeho kanceláři 8. června téhož roku. Zněl takto: „Jakmile se dokončí deportace Židů, musí se začít s vysídlením Čechů.“

Znění tedy dostatečně jasné. Byli jsme prostě na řadě a dobytčí vagony s námi by po Hitlerově vítězné válce uháněly po stejných kolejích, po kterých předtím uháněly vlaky s Židy. A nic by nás od toho osudu nezachránilo nebýt dvaceti milionů většinou ruských padlých vojáků, kteří Bormannův oběžník proměnili na pouhý list historie.

Tohle většinou všichni víme, přiznáváme si, že bez Rusů ať živých či padlých, bychom zde buď už nebyli, nebo bychom se nikdy nenarodili, ale nadáváme na ně a proklínáme je – naštěstí však zdaleka ne všichni – a je to – s vědomím shora uvedených faktů vlastně jako kdybychom proklínali svou pokračující existenci na tomto světě (to u těch starších), či (u těch mladších) své vlastní zrození. Což se rozumem pochopit nedá a bude zřejmě na géniu příštího Sigmunda Freuda, aby nám tuto záhadu jakýmsi tajemnými procesy v našem podvědomí či čímsi podobným srozumitelně vysvětlil.