Stalo se tak poprvé a poprvé se nám též toho útěšlivého rána a dopoledne zazdálo, že z Kavčích hor přestal na okamžik bouřit tupý a jen jedním směrem dující nepřátelský vichr a chlad, ale že z něj na okamžik vane i cosi přátelského a snad i naděje v naše lepší příští, kdy budeme moci sledovat co říká Západ i co říká Východ, a svobodně se pak budeme moci rozhodnout, kdo z těch dvou má pravdu a tomu pak budeme držet palce. Že k naplnění dojde konečně Masarykova slova, že demokracie je diskuze a že jen z diskuze může vzejít dobrý výsledek. A že ta diskuze se bude samozřejmě odehrávat nejen v parlamentu či v hospodách, ale též – a na to Masaryk hlavně myslel - i v médiích. Že jedny noviny budou psát tak a druhé jinak – a ne tudíž tak, že zde vznikne jakýsi mainstream, v němž všichna média budou zpívat stejně a jen tahle písnička bude mít vstup do našich hlav povolen. Že prostě zavládne demokracie skutečná, což znamená demokracii i v médiích, bez níž je demokracie skutečná – a ne tedy demokracie jen podle jména – nemožná.

Takovéto myšlenky se nám tedy včera ráno a dopoledne při poslechu Putinovy tiskové konference honily hlavou a jedna z nich se ozývala nejhlasitěji: Je tohle, co teď na obrazovce sledujeme náhodný úlet, který už zítra vystřídá včerejší jednostrannost, anebo jde o zablýsknutí na lepší časy, kdy napříště už nebude na jedné straně povinný nepřítel a na straně druhé povinný přítel – a to bez ohledu nato, jak se oba chovají.