Třeba i jediná z celé Evropy je ochotna jít se svou pravdou až k mezinárodnímu soudu, protože dobře ví – a dějiny Evropy ji o tom už mnohokrát přesvědčily - že většina v žádném případě neznamená pravdu, a že ten, který svou pravdu zahodí jen proto, že většina stojí proti ní, či proto, aby té většině nedělal problémy - jak česká vláda svůj ústup Bruselu zdůvodnila - si počíná nejen zbaběle, ale i nemoudře. Protože jen ze střetu dvou protikladů vychází pravda najevo, a nemůže vzejít z řešení, kdy se jedno ze stanovisek dá k ledu, aby pak to druhé (a třeba hrubě nesprávné), mělo hladkou cestu.

Teď ji víceméně má, protože Slovensko zůstalo se svým nesouhlasem s kvótami z celé Evropy samo. A my, kteří jsme proti kvótám brojili snad ze všech nehlasitěji, jsme Slováky věrolomně opustili právě v okamžiku, kdy jsme měli jedinečnou možnost dokázat činem, a nejen už jen krasořečněním, že oni jsou našimi nejbližšími, že jsou našimi skutečnými bratry, že jsme připraveni pomáhat jeden druhému tak, jak jsme ještě v historii připraveni nikdy nebyli. Co slov o tomto našem novém a skutečně rovnoprávném bratrství v posledních letech zvláště z naší strany padlo, a ve chvíli, kdy přišel okamžik, aby se stvrdilo skutkem, vláda ČR od svého nesouhlasu s kvótami – aby se na ni panstvo v Bruselu nemračilo - prostě ustoupila, postoj Slováků ji přestal zajímat, a de facto je nechala na pomyslném pranýři odbojníka tzv. jednoty EU opuštěné.