Takto srozumitelně to šlo až do kyjevského Majdanu a posledních sněmovních voleb. Tehdy se totiž ony dva proudy jedné řeky začaly k sobě přibližovat. Ale to ne tak, že by oba zamířily ke středu a tam se začaly navzájem splétat. Ani v nejmenším! PK se dál tiskla na svůj pravý břeh a ještě hlasitěji než dřív vyluzovala své zaklínadlo, že Rusko je ďábel a Amerika dobro a požehnání. Kdyby i fakta si tohle pravidlo dovolila zpochybnit či obrátit v pravý opak, bude to platit ještě důrazněji - a potom kompromitující fakta musí zmizet.

Zaklínadlo bylo skvěle využitelné právě pro Majdan, nejkřiklavější příklad cizího vměšování do záležitostí jiných zemí, jaký kdy historie Evropy poznala. Revoluce za pět miliard amerických dolarů, za vodku a pelmeně pro revolucionáře zdarma - a z toho rezultující fašistická vláda s předsedou, který prohlašoval, že na konci války přepadla sovětská vojska dvě země, spojené společným osudem - Ukrajinu a Německo (rozuměj Ukrajinu partyzánsky banderovskou a Německo hitlerovské).

A právě tehdy, jakkoli se to pro absurditu popsané situace zdá být nemožné, se levý proud řeky, osazený sociální demokracií, pohnul k proudu pravému, a vody obou proudů se počaly splétat. A to když Zaorálek, nyní zahraniční ministr nové koaliční vlády, vyjádřil s Majdanem plný souhlas, když české nemocnice začaly přijímat zraněné bojovníky z Majdanu (ale jen ty z řad fašistických revolucionářů), a když pak po roce vyjel náš zahraniční ministr do Kyjeva na velkou slávu prvního výročí majdanské revoluce. Češi jeli oslavit fašisty z masa a kostí (mimo jiné definice Němce Güntera Verheugena).