Dílka to lidu, jež nejspolehlivěji vypovídají o tom, jaké skutečné a nikoliv tedy vyfabulované vážnosti a obliby se tento politik pro všechno, čím na sebe přitáhl pozornost, dnes u nás těší. Z čehož nad všechno ostatní vyniká ona jeho zázračná proměna během noci, následující po jeho jmenování ministrem, zahraničí, v níž se na lůžku jednoho z pokojů Černínského paláce dokázal ze své dosavadní oranžové barvy přebarvit jak do modra tak i do duhova, takže zde další den stál před strnulou veřejností Zaorálek  už vůbec ne jako vášnivý rétor proti americkému radaru v Brdech (a jak to tak vypadalo, též nepřítel i všeho dalšího amerického roztahování se po světě), ale pravý opak sebe samého ze včerejška, zavilý to nyní protirus a vášnivý proameričan, školometsky poučující národ, že teď už přece někam patříme (myšleny NATO a EU), a musíme se podle toho chovat!  A též náruživý obhájce tehdy čerstvě probíhajícího neobhajitelného protivládního puče v Kyjevě, vzniklého nikoliv z vůle lidu, ale koupeného americkými neokonzervativci za pět miliard dolarů a pelmeně a vodku zdarma.

Tenhle obrat a změnu barvy novému zahraničnímu ministrovi lidé a hlavně pak jeho někdejší příznivci (mezi něž jsem též patřil), nikdy neodpustili a nikdy mu jej jako vadu, páchnoucí i po zradě, ani odpustit nemohou. Z tohoto sentimentu vznikly teprve tehdy (a nikoliv tedy nikdy předtím), ony shora zmíněné Zaorálkovy přezdívky,  nade vše dokládající, jak obrovskou ztrátu prestiže a dobré pověsti tento člověk během svého vládního angažmá utrpěl, což se samozřejmě nezastavilo jen u něj, ale zasáhlo i jeho stranu a nemalou měrou přispělo k jejímu pádu preferencí od 30 res. 20 procent k dnešním procentům deseti.

Kdybychom žili v normálním světě, strana by se člověka, který ji takto zatěžuje, zbavila a posadila na jeho židli někoho dosud nezkompromitovaného, novou tvář, která by měla  jakousi, třeba i minimální šanci vdechnout stranickému voličstvu naději v lepší příští. Ale daleko a předaleko se nalézáme od normálního světa, takže grémium rozhodlo, že právě  ten, který též svou mírou propad preferencí ČSSD zavinil, je nejvhodnější osobou i pro úkol přesně opačný, jímž tedy je obrátit pád ve vzestup, a v tomto vítězném duchu vést stranu i do nastávajícího volebního boje s úkolem ne menším, než je její volební vítězství nade všemi. Za kterýžto zázrak má jeho strůjce – ano, pořád mluvíme o témže  muži  – získat premiérské křeslo.

Je to samozřejmě fantazie, která se skutečnými – a hlavně právě dnes panujícími poměry ve straně i zemi –  nemá reálné šance dojít naplnění, a to i kdyby  zde vedle Zaorálka nebyla i další postava, jež ze středečního grémia coby figura tentokrát stranicky nejvyšší vzešla. Což je dosavadní ministr vnitra Milan Chovanec, a po rozhodnutí grémia po Sobotkovi též zbrusu nový předseda strany.  A docela jako by to bylo podmínkou i pro toto jmenování, znovu muž s nedokonalým renomé u našeho lidu.