Vzpomeňme na říjnové setkání odbojného křídla ČSSD s prezidentem po posledních parlamentních volbách v roce 2013. Sešlo se jich tam hodně, co v téhle straně něco znamenají, ale Zaorálek tam prozíravě chyběl – a proto se stal ministrem zahraničí. A hned v hodinu a den, kdy tu funkcí dostal, se celý proměnil – a to dokonce i barevně. Z předchozí barvy, když ne ne přímo rudé, tedy přinejmenším světle červené, stál tento člověk náhle před republikou stejně duhový jako jeho předchůdce v úřadě Schwarzenberg. Stejně protiruský a proukrajinský jako on a stejně jako on proseveroatlantický, proamerický a proevropskounijní.

A republika stála nechápající a čučela na tu přeměnu s otevřenými ústy. Ale úplně celá přece jen ne. Ti, ze stejného těsta, jako nový ministr, měli pochopení. „No co, počítá, co s ním bude po dalších volbách. ČSSD je můžou projet a kde potom bude honit fleka? Kdepak hoši, ten už spekuluje s něčím mastným - buď v EU, nebo v NATO. A platy tam a u nás? Kam se hrabem, vždyť předseda evropského parlamentu bere v našich korunách měsíčně skoro milion. S takovou sumičkou se může potkat i Lubošek, ale jedině, když nebude kecat proti větru."

Ano, i takové umírněné hlasy Zaorálkovu proměnu provázely, ale zůstaly ve výrazné menšině. Většina jeho politické salto odsoudila, zvláště pak příznivci a voliči ČSSD, ve volných chvílích vypočítávající, kolik voličských procent náhle proměněný politik mohl tak své straně asi ubrat. A že je těch procent dost, na tom se shodli všichni. A téměř všichni současně uznali, že se s tím - bohužel - nedá nic dělat, protože ministr to má za svou neúčast na shora už zmíněném srazu stranických odbojníků v Lánech vyžehlené u předsedy strany na věčnost.