V tu chvíli se na místě objeví policie, zjišťující okolnosti právě proběhlé rvačky. Což se prokáže jako hvězdná minuta našeho zahraničního ministra. Protože docela jako první z davu přihlížejících a též co nejspěšněji spěchá k policistům a svým rozhodným hlasem, doprovázeném pro něj charakteristickým šviháním pokrčené pravé ruku střídavě nahoru a dolů, krákavě a s co největší možnou vášnivostí huláká do jejích obličejů, že viníkem rvačky je muž v bílé košili. A to proto, že nezůstal po facce od pruhovaného pokojně ležet na chodníku, ale dovolil si vstát a facku pruhovanému vrátit.

V ten okamžik se od něj policisté samozřejmě odvracejí jak od osoby nezpůsobilé podat věrohodné objasnění okolnosti incidentu, a s prosbou o svědectví se obracejí k normálnějším lidem z davu. A ministr hledí na záda od něj se vzdalujících policistu a nechápe. … Ale není sám. Nechápeme ani my, proč náš ministr, stejným způsobem, jak v popsaném a samozřejmě vymyšleném příběhu, postupuje při posuzování toho, co se stalo na Ukrajině a následně potom i na Krymu.